Politici napříč politickým spektrem vítají vstřícné gesto prezidenta Miloše Zemana neudělovat letos vyznamenání v obvyklém termínu. Třeba ale říci, že svůj smysl měla i prezidentova snaha oslavu nevypustit a za každou cenu udržet. Nejenom jako demonstraci hrdosti a věrnosti k tradicím, ale třeba i jako poctu lidem, kteří se nevzdávají. Což je přesně to, co dnes potřebujeme. Rozhodnutí o odložení slavnosti na doby lepší bylo přesto správné, ale z jiného důvodu.

Okrájená oslava, s omezením počtu osob a bez odměny v podobě jídla (které je součástí slavnostních rituálů už od předkřesťanských dob), by totiž mohla být stále ještě důstojná vůči republice, ale už ne vůči oceněným. Byli by ochuzeni o slavnostní ceremoniál a nemohli by vzít s sebou své nejbližší, aby byli účastni jejich slavného okamžiku. A vyznamenání se přece neudělují kvůli svátku, ale kvůli těm, kteří se svými činy, výkony anebo celoživotními postoji a morálkou stali výjimečnými osobnostmi mezi ostatními. Oni tam nestojí špalír proto, aby dodali lesku státnímu výročí. Je tomu přesně naopak - to svátek „věnčí jejich skráně“ a přidává jim na cti.

Svátek můžeme konečně světit osaměle a důstojně. Třeba s knihou rozhovorů s T.G.M. od Karla Čapka. Vyznamenání je ale třeba předávat a sdílet v rámci shromáždění a pospolitosti. Je to připomínka, že za svůj samostatný stát vděčíme rovněž výjimečným lidem, kteří žili před sto lety, a ti, kteří dnes přejímají z rukou prezidenta vyznamenání, jsou jejich pokračovatelé.

Proto je podle mě dobře, že byla slavnost nakonec zrušena a přesunuta na „lepší časy“. Tím totiž říkáme, že tento stát má stále lidi, kterých si váží, a nepromrhá příležitost k jejich ocenění, a kteří jsou pokračovateli těch statečných, čestných a dělných lidí, kteří stáli na jeho začátku.