Tak už je to vážné, definitivně píšeme rok 2020. Vždycky když se změní rok, je mi to číslo takové nějaké divné. Chvilku mi trvá, než se s ním sžiju. Přiznám, že snadněji přijímám roky sudé než liché. Ta lichost mi vždycky připadá nějaká špičatá. Co naplat, trojúhelník má lichý počet hrotů, kdežto čtverec je sudý. Líbí se mi, jak je ucelený a nikde z něho nic netrčí. Rok 2020 je tedy netrčivý.

Když se na věc podívám z tohoto úhlu, musím přiznat, že mi rok 2019 po celých svých 365 dnů jaksi vrzal nebo dokonce tlačil jako kamínek v botě. Tím, že byl lichý, mi připadal nepořádný, nějak nehotový. Líbil se mi kupříkladu rok 2002. To byl nádherný číselný palindrom, to je ta sekvence symbolů, která se čte zpředu stejně jako zezadu. Nejznámější palindrom zní Kobyla má malý bok. Budoucnost chystá i další letopočetní palindromy, bude to 2112 a tak dále, snadno si je doplníte sami. Ale ty dvě nuly uprostřed, to je unikum a na další si počkáme do roku 3003.

Zato rok 2020 je nádherně symetrický. Tahle symetrie, i to je něco, co mi konejší duši a psychiatr by k tomu měl jistě nějakou připomínku. Obsahuje dvě dvacítky a dvacítka to je taky něco, k čemu mám vlídný vztah.

Jistě to souvisí s pojetím věku. Co je to platné, doopravdy dospělý začíná být člověk ve dvaceti. Dokud je v jednociferném věku, je nepopiratelně dítě. Dneska mají děti svoje legitimace a pasy, ale pořád jsou to děti a nikdo jim to neodpáře. Následuje dvouciferné náctitelství. Mnozí náctiletí dosahují udivujících výkonů ve všem možném, ale pořád jsou to teenageři. Pak se něco stane a z člověka je náhle cetiletý. Je jasné, kdy se to stane: hned v den dvacátých narozenin.

To se přihodilo i našemu století. Bylo nejdřív dětské a pak náctileté. Ještě před dvěma týdny bylo teenager. Teď je z něho dvacátník. Pozdní teenager už bývá pokládán za dospělého. Smí do kina na filmy s explicitním násilím a sexem, kdežto doposud směl chodit do kina na filmy s násilím a sexem podaným jen v roztomilém náznaku. Má volební právo. Za mých časů šel – pokud byl muž – na vojnu učit se zabíjet. Ale co je to platné, pořád byl náctiletý, kdežto od dvacítky je to ta opravdová dospělost. Což neznamená, že člověk přestane dělat pitomosti. Totéž platí o společnosti. Mnohé historické případy známe, taková třicetiletá válka taky přišla v roce dvacet. Ale aspoň přemýšlet za účelem povznesení mravů bychom v této souvislosti mohli. A to je to, o co jsem se tu právě pokusil.