Vina za neschopnost sestavit vládu lpí především a jednoznačně na tom, kdo byl pověřený jejím sestavením. Na tom, kdo vede jednání. Na tom, kdo stanovuje taktiku a strategii vítěze voleb.

Vinu přece nemůže nést ten, kdo před volbami byl, je a i po nich bude programovým oponentem vítězné ODS. Ten má „přestat blokovat“, „dostat rozum“, ten „nemá trucovat“? Má dokonce nabídnout pomocnou ruku nyní a potom opakovaně pokaždé, když bude ve Sněmovně nezbytná stojednička? Má předem rezignovat na zákony, které ji nevyžadují a které proto pokaždé projdou, aniž by měl šanci na nich cokoli změnit?

Jiří Paroubek nemá právo mít ambice? Nemá právo využít neschopnosti svých soupeřů? Co je na tom nemravného, nekalého, nestátotvorného, jako je v tom „blokování“? Mají si soupeři vběhnout do náruče a navzájem „se podržet“?

Proč by potom Ústava předem počítala s tím, že vítěz nebude schopen sestavit funkční vládu a pro ten případ nabízela schůdná řešení? Lze jejich využití vydávat za „truc“ a „nerozum“? Trochu divná rovnováha a vyváženost, podivné chápaní zákonnosti. K novým volbám může dojít: měly by následovat, až se obdobnou neschopností sestavit vládu „pochlubí“ Jiří Paroubek.