Jak získat venkovské lékaře bez politického tlaku?

Stárnoucí pražský specialista přijme po rozchodu se ženou, která zůstala v zahraničí, místo obvodního lékaře ve venkovském zdravotním středisku, kde chce opět najít klid a duševní rovnováhu. Hledá ji v atmosféře dětství, v kraji, který je v jeho vzpomínkách spjat s vůní říjnových ohníčků a pečených brambor.

Tyto věty si přečtete na filmařském webu ČSFD o snímku Dým bramborové natě, který pro generace diváků ustavil archetyp venkovského lékaře. Ač vznikal za tuhé normalizace (1976), režisér František Vláčil a Rudolf Hrušínský v hlavní roli mu dali autenticitu a životnost nadrežimní.

Ten film se dotýká i dnešního problému. Potřeba lékařů na venkově byla aktuální za komunismu i dnes, ba teď ještě více. Jak se dočtete ve zpravodajském textu LN, je v Česku asi 5000 praktických lékařů, jejich průměrný věk činí 57 let a 40 procent už jich má za sebou šedesátku. Kde za ně vzít náhradu? To je problém v době svobodné volby, kdy mladé doktory přitahuje Praha či krajská města, ale ne periferie typu Tachovska, Rakovnicka, Frýdlantska či Žďáru nad Sázavou.

Za Husáka to řešily politické tlaky. Získal specialista cejch, neboť jeho žena emigrovala? Nemusel mýt výlohy, vždyť nebyl disident. Mohl odejít do venkovské ordinace. Bylo to řešení totalitní, dnes nepřijatelné. Byť leckoho napadne, že v jistém smyslu by se uplatnit mohlo. Třeba pro odsouzené lékaře typu dr. Ratha. Nebylo by pro něj, pacienty i společnost lepší, kdyby netrávil čas ve vězení, ale v rámci alternativního trestu sloužil jako venkovský lékař kdesi na periferii republiky?

Jistě, taková představa funguje jako provokace, leč zdůrazňuje, jak je role venkovských lékařů důležitá. Nelze to řešit byrokraticky či silou, ale možnosti jsou. Ať už v podobě rezidenčních míst pro mladé lékaře u starších praktiků, benefitů, či podmíněných stipendií (podpora při studiu výměnou za službu v regionu). Příběh typu Dýmu bramborové natě z toho nevznikne, ale společenský význam to má.

LN. 14.9.2021