V současné, poněkud vzrušené debatě o situaci Velké Británie a možných scénářích divadelního kusu „Být či nebýt v EU“ se ukazuje, jak hluboké a pevné kořeny má v této zemi skutečná demokracie.

Předseda vlády Cameron uzavřel v Bruselu dohodu, jejíž hodnocení teď nechme stranou. Důležité je, co se děje nyní po jeho návratu do Londýna. Šest ministrů jeho vlastní strany může svobodně říkat, že se jim tento výsledek nelíbí. Londýnský starosta, Cameronův spolustraník, může svobodně říkat, že ač přátelé, zastávají nyní opačná stanoviska. Skotové mohou svobodně říkat, že se případně osamostatní a vrátí do bruselské klece.

Před červnovým referendem budou oba názorové tábory vést svobodnou kampaň finacovanou částečně i ze státních prostředků. Toť demokracie. Benjamin Kuras by řekl, že je to příliš idealistický pohled. Ale dovedete si představit takovou situaci třeba v Německu nebo v České republice?

V roce 2003, když se v ČR připravovalo referendum o „vstupu“ do Evropské unie, bylo vynaloženo ze státního rozpočtu 200 milónů korun českých na kampaň vládních úředníků spěchajících se přimknout k bruselskému prsu. Velmi to připomínalo komunistickou propagandu 50. let. Světlé zítřky jsou nadosah, jen musíte správně volit. Našli se tehdy i odvážlivci, kteří žádali stejné prostředky na propagaci a vysvětlování rizik ztráty samostatnosti. Což by bylo logické a demokratické. Dostali samozřejmě kulové... Rozdíl od komunistických dob je pouze v tom, že je nezavřeli.

Ve Velké Británii dostanou občané možnost se svobodně rozhodnout - poté, co si srovnají a zváží argumenty obou táborů.

Vezměte si příklad z demokratické morálky, soudruzi Dienstbierové, Peheové a další strážci té jediné správné státní ideologie.

Autor je člen Strany svobodných občanů