Po čtyřech letech probíhá v létě znovu pravidelné olympijské divadlo. Uchvacuje většinu populace po celém světě účastnící se jej aktivně nebo pasivně, přímo nebo jako diváci v televizi a na internetu.

Vtahuje do hry i mne, tenhle blog píši v den, kdy Česko získalo dvě medaile, jednu dokonce zlatou. Odolal jsem pokušení napsat, že medaile jsme získali my, dokonce mám jisté pochybnosti o tom, zda jsou české, byť Česku jistě budou připsány a my Češi je budeme oslavovat doma, v ulicích a hospodách.

Model, duch, atmosféra, principy olympijských her se od jejich novodobého počátku změnily a mění. Nejsem si jen úplně jist, zda správným směrem. Už Atlanta 1996 ukázala, jak se dá na olympijských hrách vydělat. Ne počtem diváků, ti tvoří kulisu a nepřinášejí ani přes astronomické ceny a nákupy dalších služeb do ekonomiky olympiád dost peněz. Ty přináší prodej televizních a licenčních práv televizím, firmám a sponzorům. Nic proti tomu, můžeme vidět sportovní zápolení v přímém přenosu po celém světě a daňoví poplatníci, zejména ti, kterým je sport ukradený, nemusí velkolepé divadlo tolik dotovat.

Bohužel Londýn ukazuje na konkrétních případech, že dojít se dá až ad absurdum. Ochrana licenčních práv prodaných za fantastické ceny nutí majitele restaurací Olympic měnit jejich název třeba na Lympic. Nesmí se používat spojení London s jakýmkoli symbolem olympiády, třeba letopočtem. Kruhy nemohou být ani hranaté ani vyrobené z pečiva nebo salámů. Vše důsledně sleduje a odstraňuje licenční policie.

Jak je to se závodníky samotnými? Velká mediální estráda proběhla kolem údajného výroku českého(?) cyklisty Romana Kreuzigera, který se nehnal do úniku za svým stájovým kolegou z Astany Vinokurovem. Asi to tak má být, Astana přece platila všechny náklady spojené s olympiádou. Jiní sportovci vydělávají obrovské částky na reklamě, za koho vlastně závodí? Nejen ve fotbale platí, kdo má peníze, koupí si kohokoli a vytvoří mu zcela bezkonkurenční podmínky. Medaile opravdu něco stojí a někdo to musí zaplatit. Někdy i poškozením zdraví v odhalených nebo neodhalených dopingových aférách.

Nechci se dotknout sportovců a nejen našich, pro které národní symboly a možnost vidět vlajku své země (neříkám vlasti, podívejte se na množství "sportovních" emigrantů) je vrcholnou ctí a vyústěním jejich fenomenální dřiny a úsilí. Platí to samozřejmě víc o sportech, kde peníze hrají menší roli – vodáci, pozemní hokejisté, další "malé" sporty. Tam také vidíte na jedné straně rivalitu a soupeření, na straně druhé nefalšované kamarádství po závodě.

Berme tedy sportovní zápolení jako divadlo, i na něm existují ovace vestoje. Fanděme našim a radujme se z jejich úspěchů. Odpusťme neúspěchy (i my, Češi!), ale buďme realisty. Náklady rostou a totální komercializace sportu a podobných show je nezastavitelná. Koukáme se na velké pozlacené divadlo, na nic víc. Existují v něm hrdinové, vítězové i poražení, oběti i padouši. Prožívejme je se všemi emocemi a pak se vyspěme a vraťme do svého života. Žádná národní ani naše osobní tragédie nehrozí, radost pomine!