Sleduju to jako docela napínavé sportovní utkání. Vrátí se mariánský sloup na Staroměstské náměstí, nebo nevrátí? Je to pomník na oslavu vítězství nad Švédy v roce 1648. Vyprávěl mi o tom dědeček. Zavedl mě na Petřínskou rozhlednu a ukázal mi diorama Boj studentů se Švédy na Karlově mostě. „Postavili jim pomník na Staroměstském náměstí,“ vykládal mi. „Pak přišel takový jeden ožralý darebák a se svými kumpány ho strhnul.“ Kýval hlavou a bylo vidět, že ho to mrzí. On to zažil, a když mi to vyprávěl, tak dnes si uvědomuju, že to vlastně nebylo od toho roku 1918 tak dávno. Asi jako od sametové revoluce a něco k tomu.

Momentálně to vypadá, že se pomník statečných studentů vrátí na své místo. Ale nemusí to být. Je kolem toho mnoho vášní. Pořád se točíme kolem vyrovnání s komunismem, ale málokdo uvažuje o vyrovnání s rakouskou minulostí. Určitému typu lidí zřejmě vyhovuje to věčné naříkání. Tři sta let jsme trpěli. Houbeles jsme trpěli. Byli jsme jeden z nejúspěšnějších národů monarchie a dodnes je to na Česku vidět. Rádi naříkáme. V Mnichově nás zradili. Rusové nás přepadli v osmašedesátém a naši vůdcové nás v Moskvě zradili. Normalizace zlomila národu charakter. I to je součást toho naříkání: skládá se ze sebelítosti a taky ze sebemrskačství. Přitom jakýpak že jsme národ se zlomeným charakterem? Tři sta třicet tisíc lidí odešlo z komunistické strany, do které vstoupili mnohdy s idealistickými názory. Proč to tak neříct, vždyť dnes slyšíme kolem sebe každou chvíli, jak je ten kapitalismus špatný. Tři sta padesát tisíc lidí přišlo o práci, přitom každý měl tenkrát možnost se sklonit a šourat se s prosíkem o milost. Ale tyhle počty se do konceptu sebemrskačství nehodí.

A jak je to s tím mariánským sloupem a rakouským odkazem? Až jednou bude stát na Staromáku mariánský sloup a na Malostranské náměstí se vrátí pomník maršála Radeckého, vedle Žižky nejúspěšnějšího válečníka našich dějin, bude to známka toho, že ztrácíme mindrák. Španěly nenapadne, že by se měli za habsburskou epizodu svých dějin stydět. Ani my ten důvod reálně nemáme. To jenom se tu pořád motají hrdinové dávno odehraných bitev, kteří by bývali na Bílé hoře dali těm císařským ale pořádně na frak. Z nedostatku císařských na scéně si aspoň vybíjejí svalstvo mluvicích orgánů na mariánském sloupu. Upřímně, nevěřím, že je stavba v dohledu. Spíš věřím, že po třistaletém utrpení nastalo tři sta let blbnutí. Jedno století máme za sebou a vesele jedeme dál.