Zestárl jsem. Musím si na sebe dávat pozor, už nikdy to nebude, jak bývalo, a bude hůř. Na druhou stranu mohu být rád, že na tom jsem, jak jsem, mnozí se toho nedožili nebo nedožijí a přemnozí jsou na tom ještě hůře. Volal mi kamarád z Tasmánie. Má nejen nevyléčitelnou rakovinu, ale ještě je to agresivní typ rakoviny. Rád by přiletěl se rozloučit...

Padáme jeden po druhém a času není nazbyt! Pravdou jest, že jsem se ještě nenaučil, jak se v podobných situacích chovat a co říkat, aby to nebylo plytké, prázdné mletí hubou plné frází...

Pomalu, ale rychle zároveň(!), abych přestal věci odkládat na zítra a udělal je, dokud je čas. Co bych ještě chtěl? Inu, vydat své rukopisy, ale pomalu jsem se smířil, že to není možné. Narodili jsme se do věku, kdy velká literatura měla svou váhu. Netušili jsme však, že to je soumrak krásného psaní, umění slova a velkých románů. Konec literárního rozmachu. To vše je pryč, odneseno komercializací duše čtenářstva. Není již dobrých čtenářů, o velkých ani nemluvě. Dnes mají navrch senzacechtiví polykači banálních příběhů a dětských pohádek. Jakoby lidé uvízli v pubertě a nevěděli, jak z ní ven. Pohádky pro dospělé, kde se učí, jak dobro vítězí nad zlem, ač jejich dennodenní zkušenost je právě opačná. Možná, že si do těch pohádek odcházejí „oddechnout“ před realitou? Čtení se zúžilo na rozšifrovávání znaků do slov a vět, ale pocit něčeho většího, co jsme za velkým psaním tušili, zcela mizí. Naprostý cynismus při tom odhaluje zranitelnost psaného, krásných veršů, poesie slov a nevyslovených point. Možná, že je dobře, že mne nechtějí vydávat! Však pro koho? A třeba mají pravdu, i když si myslí, že mi „krásně“ lžou, když mi tvrdí ... tohle už nezajímá... Kniha dnes není literární pomníček pro generaci, v níž se narodila, ale šeková knížka, která více či méně úspěšně může být zpeněžena. Na obsahu záleží jen okrajově, hlavně však na marketingu, prezentaci a síle reklamy....

Kapitalismus a komunismus jsou dnes jen nálepky. V obou systémech dnes, ale vlastně vždy, i za blahé paměti ČSSR, šlo jen o jedno. Vychovat třídu poslušných konzumentů. Zatímco v socialismu to vládnoucí oligarchii bylo jasné už tehdy (ač si nepochopitelně hodili klacek pod nohy v podobě blbácké ideologie a vnějšího nepřítele) na západě, pod rouškou demokracie to dlouho jasné nebylo. Především díky častým změnám vládních struktur (ty nešťastné volby!). Časem ovšem velký byznys zkorumpoval obě střídající se strany, takže dnes je úplně jedno, kdo vládne. Obě strany budou plnit přání velkého byznysu, což je vychovat toho nemyslícího konzumenta. Povedlo se dokonale. Konzument dnes má zájem, aby více, lépe a radostněji konzumoval, a do ničeho se neplete. Austrálii dnes nevadí, že lidská práva jsou v Číně pošlapána, že Tibet je kolonie a tchaj-wanská vůle po samostatnosti tlumena, ba vydírána(!) - hlavně, že máme kam vyvážet nerostné bohatství. Však oni soudruzi už pochopili, že byznys je byznys a ten si brát nedají a my také ne! Kdo by na tu špínu poukazoval, je při nejlepším „mylně informován“, v horším případě chce dobrým vztahům mezi oběma zeměmi jen uškodit.... a na takový zločin mají v Číně tajnou policii a ta už s vnitřním nepřítelem zatočí. Tady se sice ještě neodváží, a tak vše a všechny, kteří protestují, jen ignorují. Jako kdyby neexistovali a oni také neexistují! Orwelovština, která došla vrcholu.

S terorismem, který je opravdový, ale jejž třeba Evropa odmítá nejen řešit, ale každého, kdo si dovolí jen poukázat, odkud pochází jeho proponenti, hned nazve rasistou, se naskýtá možnost, že tajná policie se i tady vypracuje na úroveň svých čínských protějšků. Bude nejen stíhat teroristy, ale i „rasisty“, a plnit politické úkoly vládnoucí elity. Co, že tohle už dávno plní a dělá? Tady je jasně vidět, že opravdu stárnu a měl bych se spíše věnovat vybrušování svých pohřebních projevů, v kterých projevuji soustrast vdovám po mých kamarádech...

******
Poznámka redakce: V nakladatelství Šulc-Švarc vyšly dva románové příběhy Stanislava Moce pod názvem Údolí nočních papoušků - Itikani.