Oslovila mne na ulici jedna čtenářka Lidovek a ptala se, copak že dělá náš Davídek a Chaluha. „Vůbec o nich nepíšete,“ vytkla mi. Odpověděla jsem něco, jako že se mají dobře a že si ze mě novinářští kolegové kvůli těm kočkám utahují. „Asi žádné kočky nemají,“ konstatovala ta paní skepticky. „Napište o nich zas někdy, já to ráda čtu.“ Lehkovážně jsem přikývla.

Po cestě domů mě ten neurčitý slib tížil: věc se totiž má tak, že Davídek se mnou už celé týdny nemluví a dělá, že mě nevidí, zatímco Chaluha mě sice večer přijde do postele kontrolovat, jestli jsem pořádně přikrytá, ale taky ani nepípne. Drží s ním basu. Davídek je uražený, řekla jsem mu v zápalu diskuse něco, co jsem neměla, a on je paličatý.

Ve výtahu mě ale něco napadlo. Davídek po mně ani neškytl, seděl doma na křesle a zarputile se díval z okna, jako by tam mohl vidět něco nového. „Davídku,“ pravila jsem jakoby nic, „pozdravuje tě ta paní.“ A řekla jsem která. Chytil se! Zvědavost ho dostala. „Ona mě zná? Byla tu někdy?“ Vysvětlila jsem mu, že u nás nikdy nebyla a že ho zná z Lidovek, kam o něm píšu. „Píšeš, jo? Povídali, že mu hráli!“ zasyčel na mě a začal si pečlivě olizovat pravou tlapku.

Zkusila jsem to znovu: „Víš, co napsali v roce devatenáct set padesát šest polští biskupové německým biskupům?“ Tentokrát jsem ho zřejmě zaujala víc. Vím totiž, že když nejsem doma, čítá si v knihách o historii, kterých máme v knihovně (i leckde jinde) poměrně dost. „Co jim napsali?“ zeptal se. Chaluha, která se rozvalovala na posteli, zvedla zvědavě hlavu. „Napsali jim ,Odpouštíme a prosíme o odpuštění‘, abys věděl.“ „A co jim odpouštěli?“ zeptala se Chaluha. Davídek zamával ocasem a začal jí to vysvětlovat. Zjevně ale pochopil, že to neříkám pro nic za nic. Sice nešel tak daleko, aby své odpuštění verbalizoval, ale jak tak vykládal o druhé světové válce, občas na mě vrhl kontrolní pohled: chtěl, abych potvrdila, že nekecá a nepřehání. A pak se na mě obrátil! „A proč jim to vlastně napsali až tak pozdě?“ „No to víš, lepší pozdě než nikdy, a stejně z toho tehdy bylo obrovský haló.“ Začali jsme se ve třech bavit o komunistické propagandě a já viděla, že je zas všechno, jak má být.

Usadila jsem se k počítači a pustila rádio, kde se zrovna vedla diskuse o Šumavě. Davídek vyskočil na psací stůl a usadil se ohleduplně na slovníky, takže jsme měli hlavy stejně vysoko. „A vidělas někdy toho kůrovce?“ zeptal se. „Jenom na fotce,“ přiznala jsem. „Takovej chlupatej brouček.“ „Je hezkej?“ „Mně se zdá ošklivej.“ „A mohla bys mi teda vysvětlit, proč se o něm tolik mluví a píše, ale o kočkách vůbec ne?“ To je mi tedy otázka... Možná proto, že kočky nežerou lesy? Že nejsou nebezpečné a ne ohrožují nás? Možná na tom něco je, noviny, rozhlas, televize i web přece pořád přetřásají, co nám hrozí a co strašného se na nás zase chystá. A politici taky moc nemluví o tom, co je v životě pěkného a příjemného.

LN, 19.8.2016