Minulou sobotu, na kterou letos připadl Den lidských práv, udělilo sdružení Pant Alicji a Zbigniewovi Głuzovým Cenu Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě. V médiích se tato událost jen mihla, různých cen je hodně a tahle zřejmě není pro většinu novinářů příliš významná. Pro mne ale je...

Manželé Głuzovi ve Varšavě vedou centrum Karta, pojmenované podle československé Charty 77; Karta vydává časopis stejného jména, a navíc vlastní obrovský archiv. Cenu Głuzovým předal výbor, který vybírá z navržených kandidátů, v pražské knihovně Libri prohibiti, kde je také rozsáhlý archiv – a bylo docela zábavné sledovat, jak si pan Głuza prohlíží samizdatové knihy a časopisy a obdivuje, že jsou psány psacím strojem na průklepovém papíře. To je dnes v Polsku vzácnost, vyspělejší techniky množení knih se tam rozběhly rychleji než v někdejším Československu.

Zlatým hřebem celé oslavy pro mne ale byla debata o Slovníku disidentů, který Karta polsky vydala v roce 2007. Dost jsem se styděla, protože ten slovník mám doma už skoro deset let, stojí v knihovně a otvírám ho jen tehdy, když něco (přesněji řečeno někoho) hledám. V Kartě si představovali, že ty dvě tlusté knihy budou přeloženy do různých východoevropských jazyků, především do ruštiny, ale nějak z toho nic nevzešlo. A na oslavě v Libri prohibiti se Głuzovi k myšlence vydání slovníků vraceli... Ale nezdálo se mi, že by se někdo do vydání Slovníku disidentů hrnul.

Po cestě domů jsem si to skládala v hlavě – ano, kniha je rozsáhlá, vydání by bylo nepochybně drahé a skoro jistě by se nenašlo dost zájemců, aby je zaplatili. Dávní disidenti se rozhodně netěší takovému zájmu jako kuchařské recepty. Na druhé straně ovšem mají různé instituce webové stránky – nedal by se takový slovník umístit někam na web? A proč vlastně disidenti málokoho zajímají? Jsou to přece zajímavé osudy, jde o lidi, o kterých jsme většinou nikdy neslyšeli. Jen si to zkuste: kolik znáte sovětských disidentů? Čtyři? Pět? Ve Slovníku disidentů jich je přes dvě stě.

Disidentská hnutí přitom nepochybně představovala významný jev v dějinách komunismu. Když se ale rozhlédnu po české odborné literatuře, s údivem zjistím, že neexistuje třeba ani monografie o Chartě 77, nevím ani o historikovi, který by se na toto téma specializoval. Vyšla sice výtečná kniha dokumentace činnosti Charty (čest a věčná sláva Blance Císařovské a Vilému Prečanovi, kteří ji sestavili!), vyšla také přehršel článků a sdružení Paměť národa zdokumentovalo řadu výpovědí někdejších disidentů, ale pořádná monografie, která by tuhle dějinnou kapitolu popsala a zhodnotila, není. A přitom pamětníci umírají, takže až se jednou najde historik, který by se tohoto tématu chtěl chopit, bude odkázán na písemné a zvukové dokumenty včetně dokumentů StB. A přece je mnoho věcí, které v nich zachyceny nejsou a být nemohou – co lidé cítili, jak uvažovali a tak podobně.

LN, 16.12.2016