Dějiny se obuly do sedmimílových bot. Prošly i Teplicemi. 23. července 1812 se ve zdejší teplické zahradě potkali Johann Wolfgang von Goethe a Ludwig van Beethoven s císařovnou Marií Ludvikou a jejím doprovodem. Ano, to bylo ono setkání, které přežívá v historické anekdotě o hrdém skladateli a servilním básníkovi, uctivě se sklánějícím před císařským majestátem. Historie v sedmimílových botách skočila o dvě století a o jeden park dál a hle, hrdina naší doby Tomio Okamura s půjčeným psem se potkává v Šanovském parku s občany protestujícími proti arabskému nájezdu. Tito Arabové nedorazili v ukradených humvee obrněncích. Jsou to lázeňští hosté a přijeli do Teplic utratit peníze, neboť si severočeské lázeňské zvolili mezi desetitisícem jiných lázeňských objektů, jak jich je v Evropě od Cabo de Roca až po mys Flissingskij, pokládaný za nejvýchodnější bod kontinentu. Chovají se, jak se doslýcháme, blbě. Není důvod o tom pochybovat.

Oni se hosté občas blbě chovají.

O hovadismu ruských lázeňských hostů v Karlových Varech se dají sepsat tlustospisy, Germáni jsou pověstní svým řevem a o ožralých Dánech a Britech se vedou diplomatická jednání. Možná, že nápravu zjedná Tomio Okamura a vypraví se s vypůjčeným psem před konzulát Ruské federace v Karlových Varech anebo zavítá do některé z pražských hospod právě ve chvíli, kdy tam budou angličtí chuligáni konvertovat nábytek na třísky.

Zajisté nejde o etiketu, to se jen tak tvářím v zájmu vyvolání komického efektu. Jde o obranu kontinentu a zde vyvstává Japonec Okamura jako jediný ochranitel českých národních zájmů v zemi ohrožené vládním extremismem (jeho slova). Historii v sedmimílových botách nejsou cizí paradoxy tohoto druhu. Napoleon, ochranitel zájmů francouzských, byl Korzičan, Stalin byl Gruzínec a Tito zase Chorvat. Takže se můžeme dočkat dne, kdy arcibiskup pražský vloží královskou korunu Tomio Okamurovi na hlavu pomazanou posvátným olejem a obnoví tak královské právo v zemi zbavené všech všivých Cikánů a Arabáčů a Němčourů a samozřejmě i Židáků a Poláků a další nežádoucí verbeže.

Vize je to zatím nepravděpodobná, ale na jejím zpravděpodobnění se pracuje.

O to zde totiž běží. Elektronicky jsem o tom nedávno korespondoval s jednou čtenářkou, účastnicí Okamurových mítinků. Bezesporu slušná kultivovaná dáma, znepokojená vidinou přívalu imigrantských hord. Já se jí nepokoušel onu vidinu rozmluvit, i já si totiž myslím, že jde o problém s osudnými důsledky. Jen si myslím, že povykování na náměstích a obsazení Šanovského parku štěkajícími pejsky bude mít ve výsledku jen jeden zřetelný efekt: udrží lidi typu Tomio Okamury v sedle. Pokoušel jsem se to té paní vysvětlit u vědomí marnosti takového počínání. Jak totiž zpívali V+W: my věříme oslovi, jen když nás ten osel hlučně osloví.

LN, 27.7.2015