Po loňském suchém jaru, díky kterému bylo u nás hub pomálu, obdařila nás sice konečně letos matka příroda vláhou, zase ale málem aby kolikrát člověk vyšel z domu ve svetru – je to jako v životě se vším: hojnost s nedostatkem se střídají podle stejně nevyzpytatelných zákonů, jako jsou ty, co určují počasí. Byla léta, kdy člověk v tuto dobu přinášel domů vedle hřibů i hojnost křemenáčů, kozáků, o ostatních houbách ale nemluvě. Letos – určitě pouze prozatím – moc nerostou. A přece rostou - trochu.

Pro opravdového vyznavače houbařské vášně není to zas až tak špatné; není-li stižen hamižností, nemusí být zoufalý, neboť něco na smaženici přece jen už i teď při troše úsilí přinese. Co víc, může alespoň v lese, kde v sezóně se to rodinkami s vřískajícími dětmi a pobíhajícími psy jen hemží, v klidu vychutnávat, co mu nabízí: velebný klid, křišťálový vzduch, oddych od hektické civilizace. Léčí-li ticho, les rovnou uzdravuje, a patří-li do zdravého těla zdravý duch, pak se oba nejlépe občerství kde jinde než v lese. Ten, ač přirozeně také člověčí rukou hodně poznamenán, vegetuje si přece jen po svém, podle zákonů, jež ty lidské fatálně přesahují. Lze jistě obdivovat monumentálnost lidských chrámů; ty lesní jsou však monumentálnější.

Vydal jsem se tedy o víkendu do lesa, košíkem a nožem vybaven, bez očekávání. Ještě že tak: jediná houba, jíž byl všude dostatek, byla penízovka – subtilní houbička, která není sice nejedlá, avšak natolik drobná a křehká, že člověk by si asi dříve uhnal bolest v zádech, než by nasbíral sotva na jednu porci. Dlouho jsem nic jiného nenacházel, než jsem konečně narazil na první hřib. A ouha – kompletně červivý. Studené počasí má za následek, že hub roste nejen málo, ale i ti otužilí samotáři, co se odvážili vyrazit na svět první, přibývají tak pomalu, že je záhy zachvátí červi, obvykle ještě dřív, než k nim připutuje nějaký slimák. Těžké pořízení.

Takových jsem našel několik; přece jen se ale z některých dal alespoň klobouk použít. A pak i dva, na něž narazili zatím jenom slimáci: na rozdíl od hmyzu si sice ukousnou, ale pěkně systematicky, postupně, takže přijde-li houbař včas, může jim neporušený zbytek kořisti vzít. U nás na Jižním Valašsku odjakživa jsem z hřibů, lidově zvaných "pravák", nacházel zejména hřib dubový. Je jen málo k odlišení od svých bratranců, hřibu smrkového či borového - je to zkrátka stále "hřib pravý", ideál každého houbaře. Slyšel jsem od známých, že našli už i hřib hnědý, zvaný též "suchohřib", ty však v listnatých lesích, kam teď chodím, nerostou – tam do jehličí půjdu až v létě a na podzim.

Nejen z hřibů živ je však člověk: les mi nadělil i několik holubinek trávozelených. Dokud jsme bydleli ve městě, neznal jsem nikoho, kdo by je také sbíral – lidé holubinkám nevěří a jen zkušení venkované vědí svoje. Jelikož je naprostá většina z nich jedlých, řídil jsem se kdysi pravidlem, že sbírat lze všechny kromě světle červených. Časem jsem zjistil, že to není zase až tak úplně pravda, ani není všechno holubinkou, co tak vypadá, avšak dnes si vystačím s jednoduchou znalostí základních odrůd – holubinka trávozelená, namodralá a mandlová. Všechny mají až do středního věku krásně klenutý tvar, pevnou dužninu a ač ne samy o sobě (na to jsou příliš drobivé), ve směsi s hřiby tvoří ideální základ smaženice.

Abych záznam o tomto skromném sběračském úspěchu uzavřel, nesmím zapomenout na poslední jeden exemplář ze dna svého košíku, muchomůrky růžovky, alias masáka. Tu se odváží sbírat snad ještě méně lidí a je to škoda, neboť jde o houbu nadmíru chutnou. Je to ale holt muchomůrka – pohříchu nacházíme tak v létě hodně exemplářů rozkopaných, nad čímž nezbývá než si jen povzdechnout. Ano, obzvláště ve stadiu mládí může být nezkušeným houbařem zaměněna za svoji jedovatou sestřenici, muchomůrku tygrovanou, byť ta první bývá – jak její název napovídá – růžová, kdežto tato šedivá. Ani v dospělosti není ovšem vyloučen exemplář masáka, který měl tak málo sluníčka, že je těžko rozhodnout, jakou barvu vlastně má. Řídím se tu jednoduchým pravidlem: u pochybných plodnic beru jen ty, které mají zachovalý prstenec, který si dobře mohu prohlédnout. Zatímco muchomůrka tygrovaná ho má z obou stran hladký, růžovka mívá na něm z horní (neboli vnitřní) strany jasně viditelné rýhování. Tím sluje, pravda, i třetí sestřenice, co se těm dvěma také podobá, muchomůrka šedivka, zejména té tygrované dosti podobná, avšak navzdory nevábnému vzhledu není šedivka vůbec jedovatá – takže, jedině podle prstence poznáte je, jak by řekl klasik, a dobré zrno od jedovatých plev odlišíte. Čímž samozřejmě nikomu neradím, aby se díky svojí roztržitosti na můj účet otrávil.

Na závěr pak malý tip na dobrou smaženici: myslí se jí totiž u nás obvykle houbová směs s vejci. Ve svém pátrání po zajímavých houbových receptech naučil jsem se svého času připravovat smaženici zvanou "maďarská", ke které vajec netřeba: není žlutá, nýbrž bílá se světle červeným odstínem, zeleně žíhaným. Houby jen na sádle nebo na másle podusíme na cibulce s mletou sladkou paprikou a trochou petržele; až jsou téměř změklé, poprášíme je moukou, zalijeme kyselou smetanou, a necháme ještě asi deset minut na pánvi dusit. Samozřejmě nemůže chybět sůl, pepř, a dobrá je i trocha houbového koření, jež je k dostání v každém supermarketu. Dělávám obojí smaženici, tuto však přece jen častěji. Smetana namísto vajíček ponechá totiž houbám dominantní postavení, takže tato smaženice je opravdu "houbovější". A jemně nakyslá chuť houbám věru svědčí.

Až deště pominou, povodně odejdou a slunce jistě konečně ukáže, co je to léto, dá se zřejmě po takové vodní nadílce očekávat letos hub dostatek. Patří přitom k nekonečným možnostem houbařského nadšence objevovat stále houby nové – existuje jich bezpočet a jíst se z nich dá většina. Takže už se těším, jak tu a tam vezmu i podivnou houbu zvanou "kyj Herkulův", "špičku", šafránku červenožlutou, pýchavku či "jen" stroček trubkovitý. O bedlách, suchohřibech, žampiónech, klouzcích a kozácích nemluvě. Chce to jen mít základní houbařské znalosti, dobrý atlas (výborný jen ten Škublův) – a internet, kde pro každou prašivku spolehlivě dohledá hromady obrázků každý, kdo by stále byl o svém nálezu na pochybách. Máme se tedy na co těšit – lesu a jeho houbám zdar!

Per-hand-preklady.cz