FEJETON: Před Listopad
Stalo se mi, co se stává asi každému (aspoň neznám nikoho, koho by to nepotkalo) – strávila jsem několik málo dnů v nemocnici na operaci (oka). Byl to zážitek skutečně velmi nepříjemný: ne proto, že si patrně každý umí najít příjemnější věci, než je lékařský zákrok, ale proto, že se k nám všem většina lékařského personálu chovala mizerně. Cítila jsem se tam jako cosi, co vylezlo zpod kamene. Jako by si ti ošetřující (tedy většina z nich) vůbec neuvědomovali, že lidé, kteří jdou na operaci, jsou z podstaty věci zneklidnění, že mají strach, jak to dopadne – že to prostě nejsou cvičenci ani vojáci, kterým se velí, ale lidé, kteří mají být ošetřováni. A že jsou také těmi, kdo je platí.
Vracela jsem se domů velmi roztrpčená, přestože mě pochopitelně nikdo nebil, nenadával mi ani nic podobného. Lítostivě jsem si stěžovala každému, koho jsem potkala– a k své hrůze jsem zjistila, že podobné (nebo horší) zkušenosti s českým zdravotnictvím má každý, koho jsem v těch dnech potkala. Myslela jsem si třeba, že marná snaha najít si praktického lékaře byla mým ojedinělým zážitkem. Omyl! Je patně zcela běžné, že vám sestra u lékaře, který na webu hlásá, že přijímá nové pacienty, oznámí, že nikoho nepřijímají, a pak položí telefon. Najít lékaře, který by člověka přijal do péče, se mi v posledních letech podařilo výhradně přes známé – pokusy najít si nějakého sama podle toho, co inzerují, nevedla nikam. Je jich snad tak málo?
Připadala jsem si jako před listopadem 1989 – s tou výhradou, že tehdy měl člověk lékaře přiděleného a nemohl si vybírat, leda přes známosti. A ještě mi jeden kamarád řekl – to jen vy, chartisti, jste si mysleli, že se po listopadu všechno změní. Nu, nemyslela jsem si, že se všechno změní, nemohu ani tvrdit, že před listopadem jsem byla v lékařské ordinaci nevítaný obtížný hmyz. Po zcela nedávné anabázi mám ale pocit, že se člověk bez známostí musí doprošovat toho, zač každý měsíc platí zdravotní pojištění. Nechci to generalizovat, možná jsem měla jen smůlu na neochotné a nepříjemné lidi a mí známí také. V tom případě se lékařům a sestrám, kteří se k pacientům chovají slušně, upřímně omlouvám. I já se samozřejmě setkávám s takovým zacházením, jaké bych si v ordinaci či v nemocnici představovala, vážím si ho a jsem za ně vděčná.
Abych se zbavila nepříjemných pocitů, rozhodla jsem se vrátit před listopad 1989 nějakým rozumnějším způsobem – obrátit se ke starým kamarádům. I vylovila jsem z knihovny starou knížku profesora Waltra Kirschnera (aneb Vlasty Třešňáka), o které jsem před léty napsala, že „léčí“. Hraboš hrdina mě léčil do půl čtvrté ráno a v deset jsem se pak probudila jako nová. A vzpomněla jsem si na Mistra a Markétku, na kapitolu jménem Nikdy se nedávejte do řeči s neznámými lidmi. Taky že nebudu, hraboš hrabošovi rozumí, zatímco svišti jsou prostě svišti. Nic proti nim, ale radši se od nich držet dál.
LN, 1.9.2017