Musela jsem na poštu – chtěla jsem někomu, koho mám moc ráda, poslat do Kalifornie knížku, kterou jsem přeložila a která se mi moc líbí. Poštu máme blízko a vybrala jsem si hodinu, kdy by tam snad nemusela být velká fronta: v jedenáct dopoledne. Nu, omyl, velká fronta tam byla, ale ta je tam už asi úplně pořád. Zalitovala jsem, že jsem v obavách, abych nezdržovala, vyplnila podací lístek už předem doma, ale ono by mi vyplňování stejně nevydrželo těch dvacet minut, které jsem tam prostála.

Nezbylo mi než koukat kolem a přemýšlet. Pročpak asi, říkala jsem si, obstarává pošta tolik věcí, které s poštou nemají nic společného? Proč se tam prodávají všelijaké knížky? Na to jsou přece knihkupectví! A losy? Losy se snad mají prodávat v trafice, ne? A to jsou jen maličkosti – chcete-li vědět, co všechno, co by snad měl dělat někdo jiný, dělá pošta, stačí si tam zajít.

Když jsem konečně přišla na řadu, nemile mě překvapilo, že poštovné stojí víc než celá knížka. No dobře, chtěla jsem ji poslat, nezbývalo než to zaplatit. Zdražili, no. Odesílatel zjevně není to hlavní, na co bere pošta ohled...

Vrátila jsem se domů dosti znechucená, zasedla k práci, ale někdo zazvonil dole u dveří. „Nesu vám zásilku...“ ozval se z domovního telefonu nesmělý dívčí hlásek. Zásilka byl výpis z účtu telefonní společnosti. Ach jo – a já kvůli tomu musím vstávat od práce, jet šest pater dolů a pak zase zpátky.

Dívčina byla opravdu nesmělá, trochu se červenala a na mou otázku vysvětlila, že ji k roznášení těch výpisů z účtu – a ještě několika jiných výpisů z účtu jiných společností, nejen telefonních – najala jakási společnost. Pak se ostýchavě zeptala, zda bych jí nedala klíč od domu. Vysvětlila jsem jí, že bych k tomu musela mít souhlas majitele domu, a projevila jsem údiv, proč že si ty klíče neobstará společnost, pro kterou pracuje. „No, oni to dělají takhle přes nás...“ řekla. A pak najednou nabyla kuráže – prý tam pracuje jen měsíc, ale déle než měsíc už pracovat nehodlá, protože výdělek je tak směšný, že si musí najít něco jiného. A je jí nepříjemné zvonit na lidi a otravovat je.

Po cestě výtahem nahoru jsem si to dala dohromady: pro společnosti, které rozesílají ty účty, je zřejmě Česká pošta příliš drahá, takže si najímají právě tu společnost, pro kterou ta dívčina pracuje. A aby tahle společnost doručovala laciněji než pošta, platí svým náhodným smluvním zaměstnancům tak málo, že u ní vydrží měsíc nebo dva. Na poště zatím vydávají výpisy z trestního rejstříku, prodávají losy a podobně, protože jim ubývají zákazníci, tak se musejí snažit vydělat něčím jiným. A zdražovat poštovné.

Tak mi laskavě neříkejte, že nežijeme v nejlepším z možných světů!

LN, 15.5.2015