Možná máte náběh na škytavku, když někdo před vámi řekne slovo výročí. Jenže v těchto dnech, přesně minulý čtvrtek, uplynulo třicet let od jiné události, než byl vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Devatenáctého srpna devatenáct set devadesát jedna vrcholil v tehdy ještě Sovětském svazu puč proti reformnímu vůdci Michailu Gorbačovovi. Nevedla ho žádná ořezávátka, zosnovali ho ministři obrany a vnitra, šéf tajné služby KGB a další šajby. Puč se nepovedl, Gorbačov ale padl a Sovětský svaz se rozešel. Z dnešního pohledu je to epizoda zavátá časem.

Dnes ale ten prach trochu rozfoukám a podělím se o osobní vzpomínku. Byl jsem tenkrát s rodinou na dovolené. Vypravili jsme se žigulíkem do Holandska. Neměli jsme peníze a spali ve stanu po kempech. Takže si představte kemp, hodně chudičký kemp, opatřený jen základním sociálním vybavením. Stanovali v něm jen batůžkáři s jednou kapsou děravou a druhou prázdnou. V kempu bylo tak – odhadem – dvě stě stanů. Studenti a něco jako hodně nižší střední třída, vedle našeho stanu si postavil svoje áčko kuchař z Arizony. Bylo hezky, lidi si tam lebedili, děti vřeštěly, pejskové běhali, normální pohodový prázdninový život. Chystali jsme se s rodinkou na výlet. Vylezl jsem ze stanu, otevřel auto a pustil si rádio. Měl jsem naladěné BBC kvůli předpovědi počasí. Pustím tedy rádio a BBC hlásila, že v Moskvě je převrat a Gorbačova zatkli. Zezelenal jsem a zvedl se mi žaludek. Je to tady znova, to byla moje bezprostřední myšlenka.

Žena Míša vystrčila hlavu a ptala se, co se děje. Řekl jsem jí to, vylezla, postavila se vedle mě a já jí překládal, co BBC povídá. Kolem nás ten normální kempový prázdninový život. A teď se dostávám k jádru věci: z toho nejvzdálenějšího kouta kempu ke mně jde chlápek. Ukáže se, že je to Polák, taky tam s rodinou kempoval. Přijde ke mně a ptá se, co se děje. Chápete to? On na tu dálku viděl dva solné sloupy stát u žigulíka, sám Polák, a hned ho napadlo, že je něco špatně. V tu chvíli jsem intenzivně záviděl těm milým batůžkářům, že jsou normální a že v sobě nemají tu životní zkušenost spojenou s instinkty, které odpálí při první příležitosti varovné zvonky.

Třicet let uplynulo a je dobře, že si na ten puč skoro nikdo nevzpomněl. Doufám, že mě to myšlení ghetta už opustilo a cítím se jako normální člověk. Nicméně si myslím, že kdybych někdy uviděl Poláka, jak celý zelený ve tváři poslouchá rádio, taky bych se ho šel zeptat, co se děje. Švéd nebo Talián by si toho nevšimli.