„Pan Turek má smůlu, spadlo mu srdce do žaludku,“ řekla jednou babička, když jsem se za ním ohlédl. Kutálel se po silnici jako sud.

Já od něj nemohl odvrátit oči: měl na hlavě turecký karmínový fez s třapcem, modré kalhoty s velkými červenými kytičkovanými záplatami a v jedné ruce sukovici s mnoha štítky hradů a zámků, které asi nikdy nenavštívil, a v druhé ruce bandasku s pivem a z ní po každých pár krocích usrkával. Při té akci si vždy hůl opřel o pupík a kdo ho v tu chvíli viděl, musel mít dojem, že přepadne.

Babiččina poznámka ale nezněla zle, spíš lítostivě. Lidem nic nevyčítala a svými slovy lidi spíš hladila, než aby je odsuzovala. Pana Turka očima držela ve svislé poloze.

Protože obraz tohoto muže mně uvízl v mozku, optal jsem se doma na něj i dědečka. „Toho znám jen od vidění, je nepřehlédnutelný. Vypadá, jako kdyby utekl panu Berouskovi z cirkusu,“ odpověděl mi a po chvíli vesele dodal: „Nezapomeň, že jsem tak starý, že jsem rád za každého člověka, kterého neznám.“

A babička dodala: „Naše vnitřní nebe je plné! Nikdo se nám tam už nevejde!“

Tehdy jsem to nepochopil, ale dnes vím, že tehdy začalo jejich odcházení. Dědeček nás opustil brzy, babička odcházela dalších bezmála dvacet let. A někteří odcházejí skoro celý život, protože je nic nezajímá. Možná mají v duši jen vnitřní peklo.

Jiní na počátku padesátých let minulého století byli zase odejiti násilím. Pilné sousedy, kteří měli letní domek kousek vedle, odvezla policie v poutech, protože načerno podnikali. Paní Melicharová, jak se tuším jmenovala, malovala na bílé kravaty, které šil její manžel, módní vzory: kovboje na koních, indiány a vnadné slečny jak od Káji Saudka. Pestré kravaty šly na dračku, nosili je hlavně potápky a páskové, kteří měli na hlavě patku jako Elvis, které se u nás říkalo eman, kostkované sako do flašky, velmi úzké kalhoty a boty maďarky s vysokou podrážkou. Možná hlavně kvůli nim si Melicharovi mohli brzy kopit starší auto Aero Minor s dvoutaktním motorem, jehož cvrlikání slyším ještě dnes. Když je zavřeli, na výstrahu ostatním vystavili za výlohou jednoho obchodu na Václavském náměstí nejen jejich kravaty, ale i fotografie auta a interiéry jejich chaty. Pracovitost, jejich elán a vynalézavost byla na pranýři stejně jako zemědělců, kteří chtěli hospodařit na svém gruntě. Stalinova socha zalehla duši státu.

Tehdy začalo odcházet s dědečkem, s babičkou, svéráznými postavičkami, jako byl pan Turek a manželé Melicharovi, celé Československo. Hřích se klubal z duše nového režimu: tělo nemělo sílu dlouho odolávat. Ústa byla zašitá výhružkami, zavládlo mlčení. Ani na pohřbech se nesmělo zpívat. Odpovídat se muselo něčím jiným než slovy. Jako vždy úměrně se zlevněním politiky se zdražil lidský charakter.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus