Minulý týden jsem byl s mou paní na pár dní na výletě. Máme to rádi v Lužických horách, jezdíváme tam ke kamarádovi, tentokrát jsme si ale našli ubytování v lesní chatě Tokáň. Nemusíte na mě hned křičet, že si vymýšlím, každý přece ví, že lesní chata Tokáň vyhořela, psali to v novinách. Ono je to vždycky složitější. Původně byly tři lesní chaty Tokáň, dvě vyhořely a ta třetí zůstala a v ní jsme bydleli, doslova na křižovatce turistických cest.

O nich bych se rád dneska zmínil.

Připomenu, že o turistické trasy se stará Klub českých turistů od roku 1888. U jeho kolébky byl i cestovatel Vojta Náprstek, ano, ten, jehož jméno je v názvu našeho největšího etnografického muzea. Klub má čtyřicet tisíc členů a ti speciálně aktivní se starají o značení stezek. Znáte to – bílý proužek, barevný a zase bílý. Turistická značka. Dohromady je těch stezek třiačtyřicet tisíc kilometrů, dovedete si představit? Kdyby se natáhly do jediné, obkroužily by rovník, kolem dokola zeměkoule. Částečně by značky musely být umístěny na bójích v moři, ale naši obětaví značkaři by se s tím nějak popasovali.

Vždycky jsem si těchto značkařů vážil, jedna taková pěkně červená stezka vede lesem kousek od našeho domu ve Zvoli. Tady v těch Lužických horách jsem na značkaře myslel taky. Nicméně zdejší stezky jsou jiné než ta poměrně luxusní v našem lese. Vedou cikcak nahoru a dolů a často narazíte na schody, zpravidla dřevěné, ale taky vyřezané ze zdejšího pískovce. Dumal jsem nad nimi i při dřívějších návštěvách. Kdo je sem usazuje? Rád bych uvěřil, že to jsou nějací dobří duchové nebo skřítkové. No a nejspíš tušíte, kam mířím.

Potkali jsme je.

Nevypadají jako duchové. Éterického na nich není nic a skřítkové, tak to opravdu nejsou. Byli tři, chlapi se skalnatými postavami: vybavte si skály v Hřensku, trochu je v duchu zmenšete a dostanete hrubý obrys těch chlapíků. Zrovna dělali nové schody na vyhlídku zvanou Rudolfův kámen. Zapředl jsem s nimi řeč. Chválil jsem, jak krásně řežou svými motorovými pilami fošny – představte si, fošnu řezat jen tak nahoře ve skalách, žádný katr, na první pohled normální motorovka! Tak jsme si povídali o fošnách a schodech a bylo jasné, že jsou na své dílo pyšní. Od díla by je do údolí nikdo nevyhnal. Patří k těm horám. Takže jsou tak trochu duchové nebo skřítkové.

Jenomže skřítkové tááákhle velicí a silní. Díky vám za schody a za to, že jste takoví, jací jste.