Nějaký pojem o osmadvacátém říjnu jsem získal od Čapkova pejska a kočičky. Bydleli jsme tehdy na venkově, ve Slapech. Na zahradě jsme měli stožár a tatínek na oslavu svátku vyvěšoval prapor. Pomáhal jsem mu tahat za lanko a byl jsem rád, že jsme jako pejsek a kočička. Druhá má vzpomínka je také dětská. To už jsme bydleli v Praze, takže to mohlo být někdy v druhé půli padesátých let. Tatínek s maminkou mě vzali odpoledne na Václavské náměstí. Vyrozuměl jsem z jejich povídání, že se to nějak týká oslav 28. října. Potkávali jsme slavnostně oblečené lidi, naši se zdravili se svými známými. Byl jsem dítě, ale ta podivně napjatá nervózní atmosféra mi nemohla uniknout. Poslední oslava 28. října na Staroměstském náměstí asi nebude hned tak zapomenuta. Panovala tam jakási radostná atmosféra sounáležitosti a také vzdoru. Připadalo mi, že se zase vrátilo to „tady my a tam oni“, jako to bylo za minulého režimu a také dřív, za protektorátu, znám od rodičů.

Přitom je zvláštní, že se vlastně nic moc nestalo. Byli jsme vtaženi do příběhu. To se v souvislosti s politikou stává zřídka. Jak poznám, že přebytek rozpočtu je úspěch nebo katastrofa, že je to důsledek účinného výběru daní, anebo důsledek neschopnosti peníze z rozpočtu investovat? Zde stojíme před zdí zbudované z bloků abstraktních čísel, poslepovaných maltou protichůdných tvrzení.

Zato příběh vnímáme intenzivně. Máme tu před sebou čtveřici padouchů, kteří se podepsali pod servilní supliku vládcům čínské veleříše a bez hlesu strpěli drzou odpověď typu „hlavně činy, hoši“. Aby to nebylo prvoplánové, zkoumáme detektivní příběh. Starý muž je vylákán do Prahy pod záminkou pocty, aby byl vzápětí potupen a lidská solidarita ho obestře náručí sympatie, vymyslel by si tohle někdo? Do toho fabulační protiproud: stařec je figurka v intrice, jakou by nezosnovala ani Dumasova Mylady. Spiknutí a protispiknutí, každý může volit. Někdo uvěří, že starý pán a jeho manželka se nechají synovcem z druhého kolena přimět k vystupování před kamerami a mikrofony a zde budou lhát do očí a opakoval spiklenecký nesmysl. Tuhle verzi přijmout nedovedu, ale znám lidi, a jsou to i moji přátelé a vážím si jich, kteří ji berou vážně. Moc bych si přál, aby se starého pána nedotkla, aby nepronikla do oblaku sympatie, v němž se v Praze pohybuje.

Staroměstské náměstí v atmosféře radosti a jakéhosi bujarého vzdoru a nahoře na Hradě strnulá ceremonie vroubená vojáky s šavlemi, ceremonie nepochybně důstojná, byť s groteskními vsuvkami. Ten princip „my a oni“ je tu zosobněný, je dokonce viditelný – záře svíček v rukou malých dětí na náměstí a nahoře na kopci září světla Vladislavského sálu. Dole my, nahoře oni. Určitě to vůbec není dobře. Ale horší by bylo, kdyby svítila jen ta okna nahoře a na náměstí bylo temno.

LN, 31.10.2016