Byl to takový milý kiks, když se na první stránce zábavního deníku objevil titulek sdělující obyvatelstvu, že parašutista Baumgartner překonal rychlost světla. No a pak onen deník údaj opravil a sdělil čtenářům, že zmíněný odvážlivec překonal rychlost vzduchu. Pravda je taková, že Felix Baumgartner vyskočil ve výšce 39 kilometrů z kabiny zavěšené pod heliovým balonem a při letu stratosférou překonal rychlost zvuku. Zároveň ale padl i jiný rekord. Přímý přenos jeho podniku sledovalo na internetu souběžně osm milionů lidí. Je to mnohonásobně překonaný rekord čerstvě ustavený – londýnskou olympiádu sledovalo na YouTube půl milionu lidí.

Střízlivě uváženo, tento sekundární rekord oslnivý není. Počet diváků televizních přenosů se počítá na desítky milionů, takže ten Baumgartnerův rekord se bídně vleče za průměrem běžných sportovních atrakcí. Sám přenos překonal rekord i v míře nudnosti obrazové podívané. On ten balon stoupal pomalu a bylo dost času na přemýšlení, k čemu je takový experiment dobrý kromě toho, že ověnčí Baumgartnera slávou. Na podnicích tohoto druhu mě přitahuje jejich noblesní a ostentativní samoúčelnost. Neznám nikoho, kdo by se trápil úvahami "škoda, přeškoda, že nikdo neletěl rychlostí zvuku" a "to by se nám dobře žilo, kdyby někdo vystoupal balonem do výšky 39 kilometrů". Prostě, stalo se to, aniž o to stál někdo jiný než Baumgartner – a lidi spolupracující a lidi financující.

I to je fascinující, že se vždycky najde někdo, kdo takovou šílenost zaplatí. Celkové náklady na pokus nebyly zveřejněny. Z jiné stránky se na věc podíval Daily Telegraph. Pokus byl z velké části financován firmou Red Bull. Britští reklamní odborníci odhadli, že kdyby měl Red Bull zaplatit reklamu v tom objemu, v jakém média o pokusu referovala, jen v Británii by ho to stálo deset milionů liber a celosvětově sto milionů. Půlminutový šot v hlavní vysílací době by pak přišel na 2,2 milionu liber, píší noviny.

Jenže to jsou všechno čísla, která nedávají žádný smysl a o jejichž podstatě se můžeme jen dohadovat. Sto milionů liber nebo pět set? Jsou to čísla přesahující naše vnímání skutečnosti. Zrovna tak Baumgartnerův čin. Komu se dělá špatně na řetízkovém kolotoči, vnímá jakýkoli skok padákem jako nezřízeně šílený podnik a je mu vcelku jedno, zdali odvážlivec letí rychlostí střelené kachny, rychlostí zvuku nebo rychlostí světla.

Jen jednu kategorii vnímáme zcela přesně – že něco bylo poprvé. Připouštíme, že celý ten podnik byl nesmysl, že poukazování na užitek při vývoji kosmických skafandrů jsou jen třesky plesky a že to všechno byla jen reklamní kampaň továrny na limonádu. To všechno víme a nasypeme to na jednu masku vah. Na druhé misce je prosté konstatování, že to bylo poprvé. Touto poprvovostí jsme přitahováni, jako láká plynová lampa komáry a mouchy. Jistě to má mnoho důvodů. Dost možná, že ten hlavní je nevšednost poprvovosti. Jakmile se něco stane poprvé, vytrhne nás to ze šedi denní rutiny. A za to jsme schopni odpustit cokoli.

LN, 22.10.2012