V dnešním převážně ateistickém světě málokdo sáhne po náboženských pramenech, ale něco z nich je přece jen v obecném povědomí. Totiž sedmé přikázání Desatera, které velí „Nepokradeš“. Jedna z nejstarších památek lidstva nás ubezpečuje, že lidé jsou stále a všude stejní a tento hřích je provází po věky. Občas nabírá různé podoby, ale podstata zůstává, hřeší se i nadále.

Bylo to koncem léta roku 1989, kdy naše rodina směla vycestovat na Západ, a odehrálo se to v předsíňce jedné vídeňské veřejné toalety. Tamější, jak se říká „hajzlbába“, prostě ta žena, co přijímala mince a vydávala toaletní potřeby, byla vlídná paní, která přátelsky hovořila s holčičkou čekající před námi. Když jsme přišly na řadu, oslovila i mé dcery. Řekla jsem omluvně, že nehovoříme německy. Zeptala se, odkud jsme, a když jsem vysvětlila, že z Československa, spráskla ruce, soucitně vydechla „mein Gott!“ a na WC nás pustila bez placení. Vzpomněla jsem si na tuto drobnou zkušenost poté, kdy jsem se doslechla, že v rakouských obchoďácích se po naší sametové revoluci objevily nápisy: „Češi, prosíme, nekraďte nám tady.“

I v Lidlu můžeme dnes vidět cedulky s upozorněním, že „krást se nevyplácí“. Je to hanba, ale, jak řečeno úvodem, takoví prostě jsme a přikázání „Nepokradeš“ nikde a nikdy příliš neplatí. Jeden náš známý kdysi při návratu z „procházky“ v polích potkal předsedu tehdejšího jednotného zemědělského družstva a když ho s hurónským výkřikem kamarádsky pozdravil „Nazdár!“ a vyhodil přitom prudce ruku nad hlavu, vyletěl mu z rukávu kukuřičný klas. Jiná paní zase s nostalgií vzpomínala i přiznávala: „Dřív jsme chodili na klásky pro slepice do kapsy v zástěře, potom jsme začali nosit tašky a teď jezdíme s vozejčkem!“ Nutno dodat, že dnes kolem lánů zrajících obilovin postávají automobily.

Snad to byl také důvod, proč se u televizních diváků setkal s nadšením monolog Vladimíra Menšíka o tom, jak „naše maminky chodily na pole i do sadů a když tam už nemohly nic dalšího pobrat, tak ještě na místě nakrmily děti tím, co tam ještě našly.“ Tento jev také bagatelizovalo heslo „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“. A protože všechno bylo vlastnictvím všech, tak proč bychom si svoje nemohli odnést domů, že? Na omluvu připomeňme, že nedostatkovým zbožím nebyly pouze banány a toaletní papír, ale v obchodech prostě stále něco chybělo.

Netěší mne to, ovšem jak už to bývá, všechno má své ALE. Když jsem se totiž doslechla, že někdy v devadesátých letech jedna japonská firma přivezla do Prahy automobil údajně stoprocentně zabezpečený proti krádeži a zaparkovala si ho přímo před svým sídlem, bylo auto do rána pryč. Musím se přiznat, že tehdy jsem se nadmula pýchou nad schopností našich zlodějů.

No, a jak je to s tím „nepokradeš“? Snad to nakonec nebude tak zlé. Vypráví se, že když u nebeské brány stála fronta čekajících, byl mezi nimi také jeden zkroušený zloděj. Panenka Maria mu prý dala nenápadné znamení, aby se schoval, a když se setmělo a svatý Petr bránu uzamkl, Panna Maria potichoučku otevřela okénko a tajně zlodějíčka pustila do nebe. K tomuto „podobenství“ je ovšem třeba připomenout, že jádro příběhu spočívá v jiné rovině. To bychom se museli spíše zamýšlet nad tím, co znamená lítost, výčitky svědomí, anebo nad tím, jak vypadá mateřská láska, shovívavost a odpuštění.