Začalo to tím, že jsem zmokla. Co zmokla, úplně promokla! Jela jsem vrátit knihy do knihovny a když jsem měla vystoupit, spustil se strašný liják. Vzhledem k tomu, že trval pár minut, mohl se z okna jevit jako nepodstatný, jenže mně, která stála na zastávce a nemohla přejít a schovat se, protože kolem proudila auta, připadal s těmi kroupami jako živelní pohroma. Než jsem stačila zalézt do zastávky metra, byla jsem úplně promáčená.

Další průběh se dal zčásti očekávat: rýma, kašel, teplota, strašná únava a pocit nespravedlivého neštěstí a nepřízně osudu. Ale to by bylo nošení dříví do lesa, určitě jste se taky někdy nachladili a dobře víte, jaké to je – bolí vás, jak říkával Jarda Kukal, "celej člověk". I s duší.

Pokusila jsem se to přebít prací, ale všechny věty, které jsem překládala, mi připadaly naprosto nesmyslné. Protože překládám knížku o propagandě ve filmu, pouštím si k jednotlivým kapitolám příslušné filmy. Tyhle byly staré sovětské a přes nesporné mistrovství jejich režisérů byly nesnesitelně vleklé a zmíněná propaganda z nich na mne dorážela způsobem, který se nedal vydržet.

Ukázněně jsem tedy přistoupila na skutečnost, že když se člověk nachladí, má si uvařit čaj a zalézt do postele s knížkou, však on se ten svět bez mého přispění pro tu chvíli nezblázní.

Dala jsem do čaje citron a nostalgicky zavzpomínala, jak jsem jako školačka bývala ráda nachlazená, protože jsem nemusela do školy a mohla si číst. Časy se ale od dob mého dětství nějak pokazily (to si myslí všichni staří lidé, já vím, ale bezmocný nemocný se klidně chytá stereotypů, nad které se jinak cítí být povznesený). Vzala jsem si knížku jménem Altschulova metoda, kterou jsem měla u postele připravenou, že si ji budu číst před spaním, a vlastně jsem z ní po večerech už pěkný kus učetla. Nic mě nevarovalo, ač mělo. Představovala jsem si, že se budu povalovat v posteli, chvílemi číst, chvílemi pospávat, a tajně se bolestínsky litovat, že mě postihlo takové neštěstí, jako je běžné nachlazení. A ráno mi bude dobře. Měla jsem ale asi radši číst něco jiného. V knize se děly neuvěřitelné věci, lidé měnili identity, putovali v čase bývalými životy, rojily se tajné služby a ještě ke všemu se hypnotizovali a sugerovali sobě nebo jiným různé věci. Byla jsem na to trochu připravená, ale nedostatečně – nebo jsem spíš neodhadla, co s takovými jevy udělá horečka – nebo ony s ní? Příčiny a důsledky se mi zapletly do sebe, už jsem ani nevěděla, jestli spím, nebo jsem vzhůru. Najednou jsem četla o tom, co se stalo před měsícem – nebo jsem to nečetla a jen se mi zdálo, že čtu? Proměňující se postavy v knize se měnily v lidi, které znám, přestala jsem si být jista, jestli to náhodou neprožívám všechno sama, a když zazvonil telefon, pro jistotu jsem ho nevzala: tušila jsem, že mi volá některý ze zloduchů z knížky, a když to zvednu, získá nade mnou tajemnou moc.

Kolem byla tma jako v pytli a pak navíc připluly jakési obrovské barevné a zářivé ryby. Chaim Cigan? No to určitě!

LN, 25.4.2014