Strávila jsem v posledních týdnech spoustu času různým cestováním, v létě se s všelijakými akcemi většinou roztrhne pytel – a pak taky v září. Minulý týden jsem jela na Velehrad a těšila jsem se, protože jsem tam nikdy nebyla a nějak se mi zdá, že jezdím pořád na stejná místa (jako asi skoro každý). Velehrad je skutečně krásný, konference byla velezajímavá, dozvěděla jsem se moře nových věcí, poznala pár lidí, se kterými jsme si měli o čem povídat…

Jenom ta cesta!

Ta cesta autem po dálnici s věčnou zácpou, s jízdními pruhy svedenými do jednoho a dlouhými úseky, na kterých se jakoby pracuje, ale není na nich nikdo, kdo by pracoval. Přijeli jsme s víc než hodinovým zpožděním, a to mi ještě mí spolujezdci museli odpouštět, že se každou půlhodinu zuřivě ptám, za co že se na té příšerné rozkopané silnici vlastně platí.

Do Varšavy jsem na konferenci k 15. výročí polského Institutu národní paměti jela vlakem. Nočním vlakem, kterým jsem vždycky ráda jezdila. Když jsem se ráno probudila, bylo mi jasné, že vlak, který jezdíval na čas, bude mít zase zpoždění (už počtvrté, co jsem jím za poslední dobu jela). V lůžkovém kupé nebyl nikdo, koho bych se zeptala, proč mají vlaky teď nějak pořád zpoždění, a tak jsem se dívala z okna. Viděla jsem vinohrad, což mě překvapilo, netušila jsem, že ve středním Polsku někdo pěstuje víno. A pak brambory, obilí, louky, sady a sady jabloní, lesíky… ale žádnou řepku.

Zato když jsem před dvěma nebo třemi týdny jela po Vysočině, nerostlo tam nic než řepka. Žluť od obzoru k obzoru. Bylo to protivné, a když jsme pak seděli s kamarády, projevila jsem podiv: dřív tam přece rostly brambory a obilí, a teď jen a jen řepka. „Brambory se nevyplácí pěstovat, holandský jsou lacinější,“ vysvětlil mi jeden místní. Jak je možné, že jsou lacinější brambory, které se vozí takový lán cesty? Já vím, dotace… Ale stejně – nejsme my Evropané blázni? Proč v Polsku pořád rostou jahody, brambory a ne jen řepka a řepka? Musím ale poctivě přiznat, že když jsem se vracela z Varšavy, neviděla jsem žádnou řepku, zato nekonečný lán máku. Tak upeču buchty s mákem, napadlo mě.

Cestování má řadu předností, to je známá věc. Ale taky jednu velkou nevýhodu: když si chce člověk užít cest, nemá si vozit počítač. Jsem pryč, nečtu poštu a věnuju se lidem a místu, kam jedu. Doma se ovšem střádá nevyřízená elektronická pošta. A neudělaná práce: ta sice nikam neuteče, ale taky ji nikdo za mne neudělá. A tak jsem po návratu (a před dalším odjezdem) při zmateném vyřizování úplně zapomněla, že měla Jiřina Šiklová v Knihovně Václava Havla besedu, kterou jí uspořádali k osmdesátinám a na kterou jsem chtěla jít. Tak aspoň takhle: Všechno nejlepší, Jiřino!

LN, 19.6.2015