Nedělní ráno, naléhavý hlas zvonu mi připomene mého otce, který neděli co neděli stoupal kopec s krátkou zastávkou na lavičce na našem dvoře, aby nám připomenul své oblíbené „nemáte víry, nemáte lásky“. Neměla jsem to ráda, po týdenním fofru bylo nedělní pospání tak sladké. V duchu jej odprosím a sednu ke klávesnici, odpusť, tati, jinak nemohu.

To průzračné zcela jarní počasí je natolik inspirující, že musím vzdát hold životu, který mi ještě nabízí; pohled na vyrašenou břízu plnou zpěvného ptactva, na mého voříška“gaučáka“, který se těší sice ze slunce, ale pospání v nohou postele má za přednost, asi pozůstatek dlouhé zimy, rezavý kocourek, který zažívá své první jaro však již vartuje na okně a zápasí mezi snídaní a číháním na vše, co se hýbe. Bolest kloubů mě vymršťuje z pelechu, vím, že když se zvednu, postavím na ranní kafe, posbírám a polknu léky na tlak, srdce a jiné, že to opět rozchodím a den může začít v plné parádě.

Je tolik povzbuzující ono sluníčko, barva rašící trávy na dvorku a žluť pampelišek. Můj den je slibný, odpoledne kolo, buclatý pejsek musí za mnou chtě nechtě, snad mu pohled na řeku a možnost rozběhu po louce se šumícími stromy nahradí počáteční nechuť. Vyčítám si ono kolo, ale nohy již neslouží, takže holt není zbytí. Při brouzdání na netu jsem si vyslechla onen slavný slovní duet, nebo trio? spolu s autorem!? Buď jak buď, nepřítele najít museli, dumám, jak dlouho hledali. Moc asi ne, vždyť se má generace nabízí jak houska na krámě.

Ha, ha, pozdě na boj, jsme za zenitem. V takových chvílich vojáci přemýšleli jen o tom krásném, proč chtějí žít. Ta nitka drahého jim usnadnila pozici poražených. Proto poslední vteřiny životů patří jen kráse a lásce, na boj již není sil. Ale protistrana mládí to má velmi lehké. Stačí zesměšnit, pohrozit, použít sprostší a prostší výrazy a je vymalováno. Nás učili, že slabý soupeř není rovnocenný partner, he, he, kde jsou ty časy. Totalita temného času nám málo řekla o tom, co je empatie, skromnost, soucit, a zvony nám nezněly dosti silně. Neřekla také nic o tom, že příklad a výchova může mnohé ovlivnit. Přesto nebývala v nás uhnízděná nuda natolik, abychom museli tasit masově zbraně proti svým starým.

„Nemám čas“ je heslo i mých potomků, necítím to jako křivdu svou, ale jejich neštěstí. Ve svých mladých letech jsem musela zapojit mozek, mít barevnou fantazii, oh, jak krásné byly představy a jaký hnací motor života to byl. Dnes mě chytá nostalgie za nohu a drží se jako klíště, proč musím letět světem vzpomínek na sbírání borůvek, malin, hříbků, na chutné krajíce chleba s máslem, na poválečné bonbony na lístky? Proč mě napadá bitva o každodenní krajíc v letech, kdy jsem se musela učit přetvářce a radovat se jen potichu z písniček Semaforu, z filmů šedesátých let? To byla naše munice, jenže stáří jako nepřítel nás ani nenapadlo.

Díky, slečno herečko, mladí pánové, poučili jste mne, dosud to bylo mimo prostor mého chápání. Vím díky Vám, koho mám volit, a je mi líto, že musíte cestovat za námi, co Vy na to, že o Vaši přítomnost nestojíme? Že si vystačíme se svými (díky za ně!) osmi tisíci důchodu?! Ale nezabíjíme nudu, nemusíme se pitvořit pro pár mizerných grošů, myslím na to, že je mi vás líto. Je to váš stav duše, srdce, charakteru, je tam málo místa na slunce, rozkvetlou louku a motýly na ni. Tento boj ráda vzdám, jsou ve mně zbytky sil ve vzpomínkách na minulý boj s jinou hydrou, přeji Vám vítězství, vím i, jak to chutná a je opojné díky tomu, co jsem zažila.