V těchto pohnutých časech, které si pamatuji ještě když se téměř nehýbaly, v naší době, kdy včerejší husa je dnešní celebritou, vyčůránci mají navrch a vrchnost nemá na vyčůránky, neboť sama bývá také vyčůraná, odporně umaštěná lež je v deváté repríze, takže se stává pravdou, kdy údajně nejlepší možný systém zvaný demokracie u nás dnes a denně prochází bolestnými zkouškami, přesněji řečeno v jednom kuse dostává na zadek, kdy na rytířskost číhá leda smyčka katí, abych řekl se Shakespearem, v těchto popletených časech je na čase věnovat se vážně čemusi nadčasovému a nesporně užitečnému, tématu, jakým je třeba – kompost. Ke slovu tu přichází zahradnický mistr pan Černý, absolvent hned několika příbuzných učebních oborů, i když tehdy nezbytný ruský jazyk zvládl jen jednou a pak už mu ho odpouštěli, což ale jeho vzdělání nikterak negativně nepoznamenalo.

Přednášky pana mistra o kompostu bývají poutavé a ducha povznášející. Není zde bohužel místo k jejich reprodukování vcelku, takže shrňme alespoň základní myšlenku: ideální kompost, podle pana Černého, obsahuje celou Mendělejevovu soustavu prvků! Zahradníka tu netřeba chytat za slovo; v přípustné nadsázce sděluje, že do řádného kompostu patří úplně všechno, tedy kromě plastů a plechů, i když prý ani semtam hřebík nemůže uškodit. Obdobně velkorysými tahy hodnými barokního umělce pak barvitě líčí pan mistr i tekutou variantu kompostu, tedy kejdu. Také v tomto případě jde o skladbu obsahující snad všechno myslitelné, co se vzájemným působením přetransformuje do stavu tekutého či alespoň polotekutého, přičemž kvalita výsledku se zřejmě poměřuje zejména intenzitou zápachu. A právě v této souvislosti náš mistr pokorně přiznává jisté profesionální selhání.

Když tak rozlévá kejdu po svých záhonech, oděný pouze do trenýrek a s bosýma nohama, posléze zapáchá stejně jako jeho skvostná kompozice. A páchne i po důkladném omytí, i poté, co na sebe bez brejlí napatlá kdeco z nejrůznějších sprejů, které jeho mladší dcera chová v koupelně. Mimochodem - tak se prý také jednou stalo, že se nasprejoval čímsi náramně lepkavým, o čemž se později ukázalo, že to byl lak na vlasy.

„Že ty se, Ládiku, sprchuješ teplou vodou, viď?“ ptala se sousedka, kdysi spolužádkyně, pracující ve vepříně, když si jí na tuto svízel postěžoval. „To se ti roztáhnou póry a ten smrad ti do nich naleze. Musíš se nejdřív pořádně osprchovat studenou a teprve pak se můžeš umejt.“ Zahradník tvrdí, že sousedčin recept funguje dokonale, a nemůže pochopit, proč mu natolik závažnou informaci nesdělili při studiu ani jednoho z oborů, v nichž je řádně vyučen.

Zkušenost tak vzácnou jsme se rozhodli nesobecky servírovat dál, široké veřejnosti. Pokud například omylem zahlédnete v televizi nějakého politika, po jehož výstupu cítíte naléhavou potřebu se osprchovat, důtklivě radíme: nejprve studenou! Jinak by vám, nedejbože, mohly jeho móresy vlézt do pórů a vy byste pak také zapáchali.