Věnováno Vladimíru Špidlovi

Vladimír Špidla na svém webu i v rozhovorech v různých obměnách postuluje, že „úkolem sociální demokracie je definovat pokrok“. Moc se mi to nezdá. Ti, kteří stáli ve 20. století levicovému Pokroku v cestě, nějak hodně cestovali nákladními vlaky, třeba do Treblinky nebo do Nachodky.

Asi se ale nedá nic dělat. Socialisté holt mají Pokrok v popisu práce. Pokud bude v ústavě zakotvena revoluční úloha sociální demokracie definovat Pokrok, asi to bude v článku číslo 4, ten se osvědčil.

Těm, kteří z toho nemají radost, nezbývá než doufat, že po volbách vystoupí nějaký ten Jiří Paroubek a začne takto: „Cítím povinnost oznámit, že Pokrok v této zemi utrpěl tvrdý zásah srovnatelný snad jen s listopadem 1989.“

Jak jsem potkal sociální demokraty

V roce 1998 jsem zakládal společnost s ručením omezeným a musel jsem doložit, že mám čistý trestní rejstřík. Žádost se dala podat na Pankráci v budově Vrchního soudu. Přišel jsem tam až ke konci úředních hodin, zařadil se do tiché fronty a doufal, že na mne dojde řada. Po chvíli se k frontě z ničeho nic přihrnulo asi 30 chlapů, jako by všichni přijeli pro ten účel vypraveným autobusem, všude se prodírali a na nikoho nebrali ohled, asi jako Šteindlerovi spolužáci v autobuse MHD ve filmu Vrať se do hrobu. Byli jako kobylky. O koho jde, jsem pochopil, když se přes hlavy stojících začaly ozývat následující hlasité věty: „Franto, kam jde Karel?“ „Na dopravu.“ „ A Petr?“ „Na finance.“

ČSSD vyhrála volby, sestavila vládu a vyhladovělí čmeláci (vypůjčeno od Jana Krause) se hrnuli na ministerstva a museli dokládat beztrestnost. Parcelovala se kořist. Však byl ten půst od roku 89 už hodně dlouhý! Brzy měla začít akce Čisté ruce, jejímž jediným výsledkem bude kriminál pro socialistického ministra financí.

Pět minut před koncem pracovní doby vyšel před budovu (stálo se venku) zřízenec a oznámil, že „pro dnešek konec“. Všichni odcházeli a já se snažil k němu dostat a zeptat se ho, ve který den a hodinu bývají fronty nejkratší. Předstihl mne ale jeden muž z té skupiny, a tak jsem zastavil poblíž a čekal, až se na mne dostane, a vyslechl jsem přitom útržky rozhovoru. Ukázalo se, že pán udělal chybu. Poslal žádost poštou a do obálky vložil 50 Kč na kolek, což pochopitelně nebyl správný postup. Dožadoval se, jestli by to „nešlo nějak zařídit“. Zřízenec mu překvapivě trpělivě vysvětloval, že se nedá nic dělat, že je jeho žádost neplatná, ale pán pořád přemlouval a přemlouval. Evidentně mu bylo líto peněz. Chtěl jsem pomoci zřízenci a také se konečně dostat ke slovu, a tak jsem pána oslovil s laskavě míněným návrhem, že když se jedná o pouhých 50 korun, bude asi nejlepší nechat to být a zapomenout na to. Pán se na mne otočil, probodl mne pohledem a zaskočil mne větou: „Pane, já jsem zaměstnanec ministerstva vnitra!“ „Tak to pardon, to vysvětluje vše,“ zamumlal jsem a stáhnul se kousek víc dozadu.

Celé je to banální etuda, ale já jsem si na ty zpovykané muže z davu vzpomněl při čtení Vladimíra Špidly. Vidím je, jak se ustaraní s hlubokou vráskou na čele vrací z práce, jejich manželky už na ně čekají s připravenou večeří a oni jim vyprávějí, jak dnes v práci definovali Pokrok.