Evropský parlament neschválil směrnici o autorských právech na internetu. Zákonodárci si poté stěžovali, kolik pozměňovacích návrhů a dopisů a mailů a telefonátů dostali. Na desetitisíce se daly počítat. Ve prospěch nové směrnice i proti ní lobbovali lidé známí i neznámí, velké firmy i soukromníci.

Já jsem nelobboval, protože problém autorských práv mám pro svoji osobu vyřešen už skoro pětadvacet let, ano, za dva roky to bude čtvrt století, kdy jsem začal na internetu publikovat. Stanovil jsem si svůj osobní – nesprávně řečeno – disclaimer: S mými texty si můžete dělat, co chcete, citujte je, převezměte si je, změňte si je a podepište si je svým jménem, howgh. Což je samozřejmě pravidlo, které se nemůže stát obecně sdíleným kánonem. Uvádím ho jen proto, abych dal najevo bezradnost nad problémem.

Ta směrnice má jeden hlavní oznámený účel. Jsou zde společnosti, které vydělávají bez nadsázky miliardy dolarů na výsledcích práce někoho jiného, je to především Facebook, Twitter a Google. Od nástupu internetu tradiční média finančně chřadnou. Takové chřadnoucí médium se pozná podle toho, že začne hloupnout. Je třeba jíti blíže k masám, odborně se tomu říká bulvarizace. Samozřejmě že to štve ty lidi, kteří tato média vedou a vytvářejí. Jejich dílo jim uvadá pod rukama. To je jistě k vzteku.

Jak ale zařídit, aby se na autory obsahu dostaly taky nějaké peníze? To je problém, který je neřešitelný, přinejmenším prozatím. Kdyby tak bylo možné, dejme tomu, že by mi zaplatil desetník každý čtenář nějakého mého textu. Jemu by to neublížilo a já bych nemusel mít svoje věci na serveru Digineff.cz oplácané reklamami, které navíc vynášejí čím dál míň. Tohle je ovšem pláč na zcela nevhodném hrobě, jelikož takové mikroplatby obecně zavedené nejsou a těžko kdy v dohledné době budou.

Nechválená směrnice měla ale v sobě jedno čertovo kopýtko. Kvůli němu jsem byl vcelku rád, že směrnice zatím spadla pod stůl. Ona totiž předpokládala, že se bude nějak automaticky zkoumat, zdali je vložený obsah originální, nebo převzatý. Něco bude nějak všechno číst a prozkoumávat všechny fotky a videa a poslouchat všechny audionahrávky a jakmile zavětří plagiát, vyhlásí stopku. Na scénu opět přichází automatický cenzor, ten už řádí na Facebooku a vymycuje z něho politicky nežádoucí příspěvky – onehdy jsme četli, jak pěkně zcenzuroval z americké ústavy pasáže o indiánech. Zase mělo něco nějak všechno kontrolovat.

Úmysl je ušlechtilý, to něco mělo všechno kontrolovat, aby se nekradlo. Ovšem je to jen otázka zadání, otázka kritérií. Naučte to něco číst a koukat a poslouchat a mazat a pak už bude záležet jenom na tom, podle čeho se bude řídit a kterým směrem upře pozornost.

Směrnice padla pod stůl, ale ne do propasti. Oni ji zase zvednou. To pokušení vymycovat je neodolatelné.

LN, 9.7.2018