K tomu, aby se z člověka stal zapálený zahrádkář, nestačí, aby pouze dospěl, je třeba také pozemek skutečně vlastnit. Aby místo bohulibého pomáhání ostatním na jejich zahradě byl sám tím, kdo plánuje, rozhoduje a posléze s plným nasazením rovněž koná. V mém případě tomu tak opravdu bylo.

Jestliže jsem do určité doby reagovala spíše chladně, když mi rodiče s pýchou předváděli výsledky svého snažení, tak po čase, kdy jsme se stali majiteli malé chaloupky s příslušným pozemkem, jsem se začala sama vyptávat, jak jim to roste, a obcházela nadšeně záhonek po záhonku, abych okoukala, jak to dělají. Mojí výhodou byla skutečnost, že naše chaloupka je v Podkrkonoší a navíc je to taková malá mrazová kotlinka ve větší mrazové kotlině. Takový malý ďolíček u potoka ve velkém ďolíku. Takže naše sezóna byla asi o čtrnáct dní opožděná oproti té v Polabí. Když naši něco sázeli, měla jsem dost času dělat totéž později.

Musím přiznat, že jsem byla naprostý amatér, zato ale nadšený. Začala jsem horlivě studovat typy půdy a jejich případné zlepšení, nebo jak správně založit kompost a jaké nářadí k čemu slouží, i vegetační rytmus plodin. I přes onen výše zmíněný handicap, že u nás všechno začalo růst později než u sousedů přes ulici, jsem se pokoušela vysazovat cokoliv, a někdy i úspěšně. Přihodilo se kdysi dávno, že jeden ze sousedů mi uznale řekl, jak mne lidé z okolí obdivují jako zdatnou a zkušenou zahradnici. Zůstala jsem jako zkoprnělá a překvapeně odporovala: „Ale vždyť já vůbec nic neumím a nic nevím, já si to musím vždycky všechno nejdřív někde přečíst!“

„No, ale máte výsledky, to je vidět.“

„Ono je to ale tím, že není vidět to, co mi nevyrostlo,“ uzavřela jsem rozhovor.

Název tohoto textu bych měla poopravit na přesnější „i my máme zahrady“. Když totiž maminka zůstala sama, nezbylo než začít „hospodařit“ i na její zahradě. To už ale bylo nad naše věkem ubývající síly, a tak jsme nejprve zrušili záhony zeleniny. Mojí nespornou výhodou je fakt, že se často umím poučit z nezdaru a nehodlám umíněně trvat na svém. A tak jsem docela včas uzavřela smír s přírodou a přestala jsem s pokusy přetvářet ji k obrazu svému. Pěstuji jen ty rostliny, kterým dané podmínky vyhovují, a proto se jim dobře daří. Někdy až moc. Máme například růži plazivou. Na obrázku to byl půdu pokrývající koberec s růžovými kvítky. Je fakt, že moje maminka trochu nepochopila, o co jde, a tak plazivé větvičky začala pozvedávat pomocí klacíčků. Manžel také poněkud pozapomněl, a tak růžičku upravil řezem jako jiné keře. Ten je dneska vyšší než my a pokrývá záhon na ploše asi dvou metrů čtverečních.

Naše zahrada se s přicházejícím jarem rozzáří asi tisíci exempláři rudých tulipánů. Něco velkolepého. Stalo se to tak: horlivě jsem kupovala cibulky tulipánů všech možných i nemožných barev i tvarů či velikostí, a těšili jsme se jejich roztodivnými půvaby. Dočasně. Nebylo to plíživé, ale rázné procitnutí. Všechny tulipány se zvrhly do těch nejobyčejnějších červených. Sice nic moc, ale když jsou všude, je to nádhera. Vím, že bych je měla, vždycky když končí škola, vyrýt ze země a když škola zase začíná, opět do země uložit. Vím to. Ale vědět nestačí.