Uprchlická tématika mě výrazně oslovila už v roce 1997 jako tehdejšího redaktora jihomoravského deníku Rovnost. Konkrétně ty tématiky byly dvě, původem z Afrického rohu, ze země dnešních pirátů, ze Somálska. Tehdy jsem měl dělat reportáž z českého Treiskirchenu v Zastávce u Brna, a dozvěděl jsem se, že tam pobývají jakási Jamila Hassan a Johara Hassan ze Somálska (viz foto). Uměly česky, arabsky, anglicky, pak nějaký ten jejich somálský jazyk a dál nevím...

Jamila a Johara

Myslel jsem si, že by ta starší z nich mohla zaplnit místo po jedné studentce medicíny, kterou to po 4,5 letech přestalo bavit s knihomolem, který shromažďuje a produkuje téměř výhradně jen slova a haldy popsaných papírů... Výsledkem mého rafinovaně připraveného plánu „Zastávka“ bylo kromě reportáže nakonec ale jen jedno posezení na lavičce v táboře. Při něm se bohužel ukázalo, že kulturní a civilizační rozdíly mezi námi jsou opravdu obrovské a nepřekonatelné:

Zatímco já jsem se snažil ohromovat podrobnou znalostí bývalého somálského režimu Siadda Barreho a jeho lavírováním mezi SSSR a USA s přihlédnutím ke kuriózní roli sovětských poradců, angažujících se současně i při vyzbrojování znepřátelené sousední Etiopie diktátora Mengistu Haile Mariama, jako trumf jsem měl připravené pojednání o roli východoněmecké Stasi v Mogadišu a také v Addis Abebě a v nouzi nejvyšší jsem chtěl vytáhnout otázku nejasného postavení Tigrejské fronty národního osvobození - dámy měly jinou starost: chtěly chodit tancovat do brněnského Bobycentra...

Zde jsem přirozeně jako znalec jediného tanečního stylu „mostní pilíř“ neměl co nabídnout. Doufám, že se mají dobře a že na ČR nevzpomínají kvůli mně jako na zemi bláznů...