Jsou na světě názory a z nich plynoucí politické postoje, které nechápu. Lidé například tvrdí, že placení hotovostí je akt vzdoru proti globalizaci. Vypozoroval jsem, že to bývají titíž lidé, kteří odmítají vakcínu proti covidu, že je nevyzkoušená, a raději riskují, že chytnou covida, o kterém nikdo neví, co dlouhodobě napáchá, protože je nevyzkoušený. Já se očkovat dal, covida potom chytil, ale malinkého, jen jsem pár dní necítil, jak voní kafe. Pokud jde o placení penězi, to nenávidím, protože jsem lakomec a bolí mě, když peněženka hubne. Naopak miluju placení mobilem přes QR kód, jen namířím, nastavím obličej a lup, a já mám pocit, že to bylo zadarmo.

Nechci ale nikoho poučovat natož přesvědčovat, chci vás pobavit historkou, jak jsem narazil. To jsme tuhle s mojí Ljubou byli v Průhonicích na koncertě a parkovali jsme vedle, na parkovišti hotelu. Po koncertu vezmu lístek a jdu zaplatit. No a vida, jsou tu svobodomyslní antiglobalisté, automat bere jen hotovost. Nezbylo než jít k bankomatu, ale ten vydával jen tisícovky. Nenechali jsme se zlomit a zašli na malou pokoncertovou večířku. Zaplatili hotově, dostali jsme oběživo a šli na parkoviště spokojeni, jak to všechno dobře proběhlo – krásný koncert a příjemná maličká večířka.

Jdu k automatu a volám na Ljubu, kde má ten lístek.
Jak jistě čekáte, odpověď zněla „ty máš ten lístek“.

Takže pádím do restaurace a už na půl cestě se střetnu se supícím číšníkem, mával lístkem v ruce. S kořistí jdu zpátky. Lístek držím pevně v ruce. Přiložím ke čtečce kódu, chce to po mně stovku, mám stovku, vrazím ji do štěrbiny a s bolestí ji pozoruju, jak mizí v útrobách stroje. Ano, jsem lakomec a placení mě fyzicky bolí.

Je zaplaceno, můžeme odjet. Žena mě velebí za mou obratnost. Nastartuju, dojedeme k závoře. Kdepak, nemají tu čtečku čísla auta, jsou to progresivní antiglobalisté a čtení čísel na parkovišti, jak ho známe z obchodních center, je nehorázný útok na základní lidské právo být nečten.

„Dej sem ten lístek,“ povídám ženě.
„Ty ho máš,“ odpovídá žena.
„Vždyť jsem ti ho podával, abych mohl nastartovat.“

Zatáhnu oponu. Ani já, ani moje žena nejsme zajatci majitele parkoviště. Příhoda mi nenapravila hlavu. Nadále raději platím kartami a mobilem a že to o mně banka ví, je mi fuk. Horší by bylo, kdybych byl plajte, jak říkal pan Kohn. Tedy bez peněz, jakýchkoli.