Tato slova byla v antických dobách uváděna na začátku dopisů, dokumentů, ale také na kamenech náhrobků. Vzhledem ke svému pokročilému věku bych se v tomto textu přikláněla nejspíše k té poslední možnosti.

Mám již dávno po maturitě, dá se říci, že již hodně dávno, a tak si troufám popsat skutečnosti, jaké ono občas uctívané jindy posmívané stáří vlastně je. V jedné anketě se dotazované ženy shodly jednomyslně na tom, že v jejich úvahách stáří představovalo pouze vrásky. Žádná z nich ale netušila, že zeslábne. Domníváme se totiž, že pokud budeme stále aktivní, tak si svou kondici udržíme. Ano, je to možné. Paní Opravilová, naše známá žijící na Benecku, si jednou posteskla: „S maminkou to jde s kopce, už ani louku neposíkne.“ Na vysvětlenou je nutno dodat, že mamince bylo devadesát dva let a rozlehlá louka byla na strmé horské stráni.

V jednom rozhlasovém pořadu z Brna vyprávěl trenér parkúru o tom, že ze zvědavosti zkusil vyzvat k účasti i starší generaci, tedy 60+. Přihlásilo se více než třicet lidí a překvapili ho tím, jak svižně skákali přes zábradlí. Inu, Brňáci jsou kabrňáci. Tyto příklady ale neznamenají, že to, co dokáží někteří, zvládneme my ostatní také a pokud tomu tak není, je to pouze proto, že jsme pohodlní, či přímo líní. Tak to prosím není. Máme silnou či slabou konstituci, s tou se rodíme a nic převratného s ní neuděláme. A pak máme ještě kondici, někdy dobrou, jindy za nic nestojí, ale ta se někdy dá udržet v jakés takés formě. Zde hrají roli různé podmínky, které nemusí být ovladatelné vůlí.

Když nám, i vám, bylo deset, dvacet, třicet, čtyřicet let, také jsme nebyli stejně dobří při výmyku na hrazdě, ve sjezdovém lyžování, ani kliků jsme neudělali všichni stejně. To se s námi vleče až do teď. Chceme-li si udržet fyzičku aktivitou, můžeme bohužel dosáhnout pravého opaku – čím více se pohybujeme, tím více si koledujeme o úraz, a ten v důsledku osteoporózy může být fatální. Pravděpodobnost zranění zvyšuje i fakt, že někdy trpíme náhlými závratěmi.

Také neprospívá to, že máme ve vyšším věku až přehnanou potřebu odpovědnosti. Tím se stane, že děda dává při pádu z ořechu úzkostlivě pozor na to, aby neupustil košík, místo aby raději koukal, kam a jak dopadne. A vaše babka, když zakopne o obrubeň chodníku, si neodře dlaně a jedno koleno, ale kolena obě, celé předloktí, pod okem bude mít parádní monokl a ještě rozbitý nos. Skleněná miska „naštěstí“ přistane na chodníku neporušená, jen se z ní rozhází několik malin.