Nejsem v pozici člověka, kterého nemůže nic rozházet. Ani nejsem žádný hrdina. A tak se zcela otevřeně přiznám, že mi není dobře, když dostanu nějakou tu obsílku s modrým, hnědým, nebo červeným pruhem. Většinou se naštěstí jedná o bezvýznamné administrativní formality, ale vždy mi při přebírání zmíněné pošty není úplně nejlépe. Jest to dáno patrně špatnou předchozí zkušeností, když se mi dostalo touto cestou zpráv, jejichž následkům jsem musel čelit delší dobu, než byly uvedeny na pravou míru. Tedy na takovou, která potvrdila, že jsem nespáchal nic strašného a nikoho (ani stát) nepodvedl. Stejnou zkušenost a stejné pocity mi sdělili někteří mí přátelé, kteří jinak patří mezi úzkostlivé dodržovatele všech zákonů a nařízení.

Do jisté doby jsem nechápal doslova stoický klid těch, kteří museli a musejí čelit nikoli pouhým úředním obsílkám, ale přímo veřejným odhalováním jejich možných pochybení. Například, když jeden ministr čelí nařčení, že jeho soukromá firma získala státní zakázku za stovky milionů v době, kdy byl již tři dny ministrem. A on nehne ani brvou a veřejností sdělí, že podezření je nesmyslné, neboť právě před třemi dny firmu převedl na syna (dceru, manželku, přítele, společníka). Jako by tím pádem přestal být přinejmenším příznivcem této své dřívější firmy.

Rovněž jsem nemohl pochopit vyjádření jistého poslance (nebo senátora), který zaměstnal jako asistentku svoji dceru (syna, manželku) s tím, že jedině jim může věřit, aniž by prokázal, že jejich znalosti určité problematiky jsou tak vysoké, že se to státu (senátu, sněmovně) vyplatí. A pochopitelně také vyšší, než jeho vlastní. Vyjádření zní vždy stejně – neodporuje to zákonu. A to se týká také vyšponovaných nájmů (na nejvyšší hranici zákonné sazby) poslaneckých (senátních) kanceláří v domech, které vlastní jejich obchodní přátelé či dokonce poslancova (senátorova) politická strana.

Totéž platí pro mnohé lukrativní posty poradců, spřátelených advokátních firem a dalších subjektů. Oni na to ti novinářští šťouralové většinou vždy přijdou. A také se o tom píše v novinách, jsou o tom pořady v televizi a stávají se tyto případy i chutnými sousty webových stránek různých institucí či soukromníků. I když asi vždycky nemusí jít o zprávy zcela dokonalé, leč znáte to, není šprochu. Čtu ty články a rozbory a říkám si, jak asi musí být těm, jichž se to týká? Ti musejí mít tedy žaludek. Ti musejí mít nervy. Jak to, že se nezhroutí a dál odpovědně a s nevšedním nasazením plní své vysoké odpovědné státní a stranické funkce? Kde se u nás berou tito novodobí gerojové?

Až zcela nedávno mě uklidnil přítel Dubnický. A vyprávěl mi jeden starý židovský vtip. V něm poučuje starý Žid mladého Žida o tom, co je to čest. Když najdeš synu deset korun, ty si nechej, s nimi se nevyplatí jít na policii. Ale když najdeš tisícovku, tu odevzdej. Budou tě považovat za čestného člověka, a čest chlapče, to je dneska majetek. Ale kdybys náhodou nějak našel nějaký majetek, tak ten si nech. Když máš totiž majetek, tak nepotřebuješ žádnou čest. Čest.