Tuhle glosu jsem si připravil, tedy napsal a namluvil, dopředu. Hezky česky se tomu říká do foroty. Stejně jsem naložil s glosou pro příští a dokonce přespříští pondělí. Udělal jsem si v červenci čtrnáct dní prázdnin a těch čtrnáct dní začíná dneškem. Nedělám nic a mám z toho radost a chválím zde nicnedělání.

Až zase začnu něco dělat, musím uskutečnit to, co si plánuju už delší dobu. Musím vyhledat nějakého znalce dějin rozmanitých náboženství a zeptám se ho, kde začali se dny odpočinku. Ano, ve Starém zákoně čteme v První knize Mojžíšově, kterak Hospodin dokončil své dílo stvoření a sedmého dne odpočíval. V knize Exodus pak Hospodin přímo nařizuje Mojžíšovi: dává šestého dne jeho lidu chléb na dva dny a pro sedmý den nařizuje odpočinek. Jak je to ale v jiných kulturách, jak je to zařízeno v jiných náboženských systémech? Jakmile se začnete o nějaké náboženství zajímat, první, na co narazíte jsou svátky. Všechna náboženství je znají, zpravidla oslavují narození toho či onoho božstva anebo význačné osobnosti. Takto se například slaví Buddhovy narozeniny, v různých zemích se slaví v jiný den. Svátků je bezpočet. Ale na tom starozákonním dnu odpočinku mě poutá ta číselná pravidelnost. Není vázaný ani na lunární cyklus, ani na střídání ročních období. Počítáme dny a sedmý den padla, ruce od práce pryč, mysl upoutáme k něčemu povznášejícímu. Nebo bychom přinejmenším měli. Najdeme ještě někde jinde takovou číselnou pravidelnost pro den odpočinku? Můžete si být jistí, že jsem pátral, ale nevypátral. Mistři v organizaci času byli staří Egypťané. To oni stanovili délku roku na 365 dnů a rozdělili ho na dvanáct měsíců po třiceti dnech. No a těch pět zbývajících dnů věnovali božstvům, bohyni nebe Nút a bohovi Země Gebovi. Vymysleli toho hodně, ti staří Egypťané, co dodnes používáme a netušíme, odkud to pochází.

Říkáme často, že ovládnutí ohně je to, co vydělilo člověka ze zvířecího společenství. Neměli bychom ale zapomenout na dny odpočinku. Co bylo dřív, oheň nebo volný den? Kdy si pračlověk Janeček poprvé řekl – dneska nebudu ani lovit, ani se nebudu rvát, prostě si lehnu a dám ruce za hlavu a budu civět do nebe a všechno pustím z hlavy? A hlavně – kdy si i ostatní pračlověkové všimli, jak jejich kolega Janeček pauzíruje, a řekli si, tohle je skvělý nápad, zkusíme to taky? Napodobili ho a zrodil se člověk odpočívající, nový to živočišný druh.

Jeho exemplářem jsem momentálně i já a vám přeju totéž.