Ve státě s deseti miliony obyvateli se milion lidí ročně vydává na cestu do ciziny. Z mnoha důvodů, pracovně, studijně i rekreačně. Jestlipak ročně cestuje osm milionů Němců nebo šest milionů Francouzů? Buď jak buď, jeden z deseti, to je číslo, které svědčí o prosperitě.

Hodně se v tomto směru změnilo, změnili se i sami Češi.

Na začátku devadesátých let Češi v cizině, to znamenalo: autobus Karosa a z něj lavina upocených tlusťochů a tlusťošek lovících housku s tlačenkou z igelitového pytlíku. Nikdy mi nevymizí z paměti obraz jedné takové karosy. Zastavila u mostu v Avignonu, tlusťoši a tlusťošky s igelitovými pytlíky se vyhrnuli, a když zjistili, že se na mostě vybírá pětifrankové vstupné, zase se zahrnuli do autobusu a nespokojeně brblajíce odjeli. Nedávná řízková válka s Chorvatskem (která je od dob Jana Žižky první, kterou jsme vyhráli) svědčí o tom, že kultura igelitového sáčku ještě nezanikla. Nicméně už skomírá, a dokonce si myslím, že celá ta válka byla jen český šprajc, nikoli projev alimentační nutnosti: Češi jsou na Jadranu doma, je jich tam všude plno, poslouchají tam české rádio, a to by bylo, aby si nemohli z domova přivézt řízek!

V posledních létech jsem navštívil mnoho zemí na čtyřech kontinentech a nestalo se, abych někde nepotkal žádného Čecha. A co hlavního - nebylo na nich vidět, že jsou Češi. Ve filmu Adéla ještě nevečeřela přijíždí Nick Carter v českém kroji. Humoristický efekt, smějeme se. Ale ještě nedávno byl Čech v cizině k rozeznání podle silonové bundy, vytahaných džín a falešných adidasek na nohou. Takový zjev jsem už dávno nepotkal. V cizině si musíte dávat pozor na zobák, protože si nemůžete být jisti, zdali právě tahle okatá Italka není ve skutečnosti trvalým bydlištěm v České Třebové. I to je návrat do Evropy v praxi. Jev potěšující, v novinách se o něm nepíše, protože do novin dobré zprávy nepatří. Nicméně třecí plochy zůstávají a našinec se občas zachová jako pitomec. Dovolenou jsem strávil s přáteli na jihu. Jeli jsme tam společně automobilem pro osm lidí. Dvacet kilometrů od cíle, bylo to v Itálii, jsme vyjeli z dálnice (zaplatili) a pak zase na dálnici vjeli - jenže chybným vjezdem, takže jsme si nevzali dálniční lístek. U výjezdu jsme věc vysvětlili, pan výběrčí byl hodný, zeptal se, kde jsme vjeli, naúčtoval dvě eura dvacet, dal účtenku, jen to mi bylo divné, že si píše číslo auta. No a na té účtence bylo mikroskopickým písmem napsáno, že máme zaplatit padesát eur pokuty. Kde? No až se budeme vracet, u výjezdu. Jenže ten výjezd patřil jiné italské dálniční společnosti. Ani z Prahy to zaplatit nešlo, protože na lístku nebylo číslo konta. Co teď?

Bude nejlépe nechat auto sešrotovat. I s poznávací značkou.

Je to samozřejmě příhoda trapná, ale méně než etuda na téma Avignonský most a igelitové pytlíky. Našinec má aspoň příležitost nadávat na jiný byrokratický bordel než český.

Jako ten můj známý, který byl taky na dovolené u moře. Přivezl si tam vodní skútr a hned vyrazil. Po pěti kilometrech radovánek ho zastavila pobřežní stráž. Neměl plovací vestu! Skútr mu zabavili, zapečetili a vydali v den odjezdu. Taky důvod k nadávání!

Jednou budeme vědět, kterým vjezdem na dálnici a že na skútru musíme mít vestu a že...

Ale to už nebudeme Češi v cizině. To budeme Evropani v Evropě. Prostě - doma.

LN, 21.7.2008