S obavami naslouchám bubnujícím kapkám. Dopadají na šikmé veluxové okno v mé pracovně a za zády mi roste mokrá mapa. Připomíná mi mapu Spojených států, rozkynutý bachratý tvar a docela vpravo trčí kolmo dolů výběžek, to je Florida téhle mokré mapy. Tam asi neprší, myslím si. Florida..., sluníčko, holky v bikinách. Podívám se na meteomapu světa. Na Floridě prší a bude pršet až do pátku, to tam začnou bouřky. Asi se něco stalo.

A to jsem měl přichystaný krásný námět pro Poslední slovo. Víte, že jsem něco jako geek, chlapík posedlý novými technologiemi, a chystal jsem tu povykládat o grafenovém čipu vyvinutém v singapurské Nanyang Technological University. Čip, jak se tento technický pojem vedral do obecného povědomí, je ta věc, která dělá v digitálním foťáku fotky. Grafen, to je v současnosti nejpevnější materiál známý současnému světu. Zvláštní forma uhlíku, dva Rusové, Andrej Geim a Konstantin Novoselov grafem objevili na univerzitě v Manchestru a v roce 2010 za to dostali Nobelovu cenu za fyziku. Grafen je propustný pro světlo, je polovodivý a lze dosáhnout tloušťky materiálu na jeden atom. Elektrony v grafenu mají jiné vlastnosti, než by měly mít. Bylo vypočítáno, že takto se chovají v hlubokém kosmu na okraji černých děr. A teď to budete mít ve foťáku, ne hned, nejdřív tu smetanu vylížou konstruktéři špionážních družic. No a jsme fakt v jednadvacátém století až po uši.

O tom jsem chtěl psát a do toho začalo pršet.

Bydlíme na kopci, Vltava teče přesně 170 m pod námi. Jenže dřív, než se víska založená Přemyslem Otakarem II. začala rozrůstat, se to tu jmenovalo Na bažinách. Půda je tu těžká, nepropustná a jakmile zaprší, voda se rozlévá. I do obýváku, občas.

Nemám právo na stížnosti, v těchto dnech jsou lidé se starostmi nesouměřitelně většími, než mám já a moje žena. Pocity jsou ale individuální, právo neprávo. Normální déšť mám rád a sdílím anglické úsloví, že není špatné počasí, že je pouze nevhodné oblečení. Mám rád déšť, který přijde a zase odejde a pak je vzduch prostoupený energií života. Je ovšem hranice, kdy jeho přítomnost začne jaksi vadit. Na zahradě máme dolíček, říkáme mu Bumbalistovo údolí podle krásné básně z Mathesiových Zpěvů staré Číny. Když se začne v Bumbalistově údolí držet voda, začínám být ostražitý. Dívám se na nebe a počítám kapky. V garáži hledám, kam jsem zastrčil ponorné čerpadlo. Předpověď počasí zkoumám patnáctkrát denně.

A jsme u toho grafenu.

Je to určitě vědecký a technický zázrak a nobelovku si jistě zasloužil. Má obrovskou budoucnost. Rád bych se nad ním rozplýval a věštil a mudroval. Určitě bych si při tom náramně užíval, nebýt těch protivných kapek. Bubnují mi na okno stejně úporně, jako bubnovaly na ploské nosy dinosaurů v druhohorách. Když začne pršet, pořádně a vlezle, s tendencí k záplavám, jde geekovství stranou. K čertu s grafenem! Co na tom, že ta jeho šlupka je tlustá jeden atom. Půjdu, natáhnut holínky a zkontroluju louži v Bumbalistově údolí, jak daleko je od dveří obýváku.

LN, 3.6.2013