A pak že nemá historie přímý vliv na životy prostých lidí, jako jsem já. Ovšemže má. Protože všechno souvisí se vším. Podívejme se na to, jak konkrétně.

Nebýt porážky stavovského (konfederačního) vojska na Bílé hoře 1620, nebylo by děsivého popravčího divadla na Staroměstském rynku o osm měsíců později. A nebylo by císařských protiprotestantských výnosů (od 1621), ani Obnoveného zřízení zemského (1627), jímž se z Čech a o rok později z Moravy stala katolická totalita: protestantismus byl zapovězen.

Jenomže lidské svědomí jen tak znásilnit nelze, ani vykořenit víru z lidských srdcí. V zemi Husově, v zemi Jednoty bratrské, za dob stavovského povstání s většinou nekatolického obyvatelstva zůstávali v i době temna (z pohledu nekatolíků to doba temna opravdu byla) tajní evangelíci.

Mezi nimi i moji předci z otcovy strany.

Ti využili v polovině osmnáctého století nabídky pruského protestantského vladaře Fridricha Velikého, když jeho vojska během druhé slezské války (1744-1745) obsadila východní Čechy, aby tajní evangelíci odešli do Slezska, jež bylo tehdy součástí pruské monarchie, kde mohli svobodně vyznávat svoji víru. Tak se také stalo, nicméně řada rodin nezůstala ve Slezsku, ale založila české kolonie (města) i jinde. Například začátkem 19. století v dnešním Polsku (Zelow), kde se také narodil můj otec a další moji předci. Otec a dědeček s babičkou se pak po skončení druhé světové války přestěhovali do Československa (podzim 1945).

Chtěl jsem dnes, v rámci své osobní piety u příležitosti 395. výročí krutého 21. června 1621, ukázat na příkladu jedné obyčejné rodiny, že to, co se píše v učebnicích dějepisu, nejsou pouze „maturitní otázky“, ale že mnohé události měly přímý vliv na životy prostých lidí.

Kdyby 8. listopadu 1620 vyhráli „naši“, bylo by ledacos úplně jinak – a já bych se patrně narodil do úplně jiné rodiny, pokud vůbec. Takto jsem, a nikdo mi to neodpáře, potomek českých pobělohorských evangelických emigrantů (byť těch z pozdější etapy doby temna z našeho pohledu) a také to formuje mé názory na české (nejen církevní) dějiny.