V těchto dnech uplyne rok od posledních parlamentních voleb, které současně s ČSSD na čas pohřbily i další pokračování věčného avšak marného boje za uzákonění eutanázie. Sociální demokraté totiž mimo jiné slibovali, že podpoří zákon o důstojné smrti, který se v nejrůznějších modifikacích objevil ve Sněmovně už více než desetkrát!

Ani jednou však neuspěl. O stavu dnešní společnosti to cosi vypovídá.

Umíme létat, plavat, rozbít atom, transplantovat živé orgány, naklonovat rostlinu či zvíře nebo změnit člověku pohlaví. Se smrtí je to ale složitější. Jediné, co zatím můžeme v jejím případě reálně – a jen do jisté míry –ovládat, je kvalita života až do jeho biologického konce.

Šanci, jak se vyhnout zbytečnému utrpení a dožít život důstojně, nabízí právě eutanazie či asistovaná sebevražda.

Většina současných právních řádů ve světě se o ní samostatně nezmiňuje. Zároveň však mnohé z nich umožňují za takzvané usmrcení z útrpnosti uložit mírnější či dokonce jen symbolický trest. Zkrátka pokrytectví v té nejryzejší podobě.

Některé státy už ale eutanazii či asistovanou sebevraždu úspěšně a zcela transparentně aplikují, čemuž přizpůsobily svůj právní kodex. Jde především o země Beneluxu či Švýcarsko, v zámoří pak o jednotlivé státy USA. Právě na těchto příkladech z praxe lze smysluplnost této normy prokázat nejlépe.

Ve Nizozemsku je právní řád v tomto ohledu maximálně liberální a nabízí dvě elementární varianty důstojné smrti, jež určují následný modus operandi. Možnost číslo jedna: asistovaná sebevražda, možnost číslo dvě: aktivní eutanazie. Vezměme si jako první nizozemský „vzor“, kde se povoluje nejen asistovaná sebevražda, ale také ukončení života na žádost pacienta rukou lékaře.

Může to být cesta pro ty, kdo sami nemají odvahu nebo ani možnost něco takového učinit (mohou volit aktivní eutanazii předem pro případ, že by se ocitli v situaci, kdy by dále nechtěli žít, ale nemohli by zvolit asistovanou sebevraždu, nebyli by například kvůli ochrnutí či svalové hypotrofii schopni sami užít pilulku nebo zmáčknout příslušné tlačítko).

Ve Švýcarsku tyto služby provozují tři společnosti. Cena se pohybuje zhruba mezi šesti až osmi tisíci eury. Představa, že se zde provádí asistované sebevraždy jako na běžícím páse, je ovšem naprosto scestná. Všude jsou totiž týmy specialistů, kteří nejprve pečlivě zhodnotí, jaký je pacientův skutečný zdravotní stav, a vybírají jenom ty, kteří trpí nevyléčitelnou chorobou, kdy je situace pacienta medicínou hodnocena jako beznadějná či neexistují další možnosti léčby. Rozhodně si také nelze spojovat tuto volbu s jakýmsi krátkodobým hnutím mysli nemocného, jde o proces dlouhodobý a snad až příliš důkladný (problémem je právě časová náročnost celého procesu). .

Žádný pacient nesmí být zvenčí ovlivňován. Švýcarská prokuratura může také zasáhnout v případě podezření, že za chystanou smrtí vězí osobní či ekonomické zájmy některého příbuzného a že by mohlo jít o navádění k sebevraždě.

Určitou výjimku představuje poněkud kontroverzní švýcarská společnost Dignitas (latinsky důstojnost), která klade rovnítko mezi choroby fyzické a duševní. To znamená, že svůj život zde může ukončit i člověk, který trpí „jenom“ těžkou a dlouhodobou depresí či jiným vážným duševním onemocněním. Neboť některé duševní choroby mohou být natolik destruující a nesnesitelné, že se svou bolestivostí plně vyrovnají smrtelným nemocem fyzickým.

Eutanazie odjakživa nevyvolává pouze sporné otázky právní a medicínské, ale také etické, filozofické a náboženské. V tomto nepřehledném pralese protikladů a věčných ale se běžný člověk velmi záhy ztrácí a politici sem přicházejí jen jednou za čas, zpravidla když nutně potřebují načerpat předvolební munici.

Jestliže posadíte k jednomu stolu právníky, lékaře, filozofy, sociology a církevní hodnostáře, můžete si být téměř jisti tím, že se neshodnou. Mnohem cennější než všechny odborné traktát jsou ale tisíce příběhů těžce nemocných lidí, kteří o eutanazii žádali nebo žádají. V Česku bohužel marně.

Lidé jsou různí a různě pohlížejí na smrt a na utrpení. Nejvyšší autoritou v těchto věcech ovšem musí být jedině člověk samotný. Nikoliv právník, filozof, ba ani lékař. Je to váš život, ne jejich. Existují mezi námi tací, kteří mají pocit, že musí za každých okolností vytrpět a zvládnout jakousi poslední zkoušku. Často to bývají lidé věřící.

Můžeme je obdivovat, můžeme k nim vzhlížet. Ale považujme to pouze za jejich privátní volbu Jestliže se někdo naopak rozhodne pro dobrovolný, leč důstojný odchod, není to žádná slabost, ale důkaz té nejvyšší svobody a svobodné vůle.

Často slýchám argumenty, že lékař má přece lidem pomáhat, ne jim ubližovat. Ale skutečně se někdo domnívá, že zbavit trpícího strachu, bolesti a ponížení z nedůstojného umírání není pomoc? A neodvolávejme se na Hippokratovu přísahu. Kdyby ji měli lékaři dodržovat, nemohli by přistupovat ani k potratům! To je přitom zákrok u nás zcela standardní.

A to přesto, že v případě eutanazie člověk rozhoduje pouze o svém vlastním životě, zatímco interrupce znamená zastavit životní funkce jiné budoucí lidské bytosti.

Pokud by se měla narodit s těžkou fyzickou či mentální vadou, pak lze s tímto zákrokem souhlasit. Jak ale eticky a morálně odůvodnit stovky a tisíce případů, kdy se rodička či oba rodiče rozhodnou z rozličných subjektivních příčin ukončit existenci potenciálně zdravého člověka? Proč se nám to zdá přijatelnější, v čem je tento počin etičtější a humánnější než věčně tabuizovaná eutanazie?

Neustále bojujeme za svobodu. Chceme se svobodně vyjadřovat, svobodně shromažďovat, zkrátka svobodně žít. Jsme ale opravdu svobodní, když nedokážeme či nemůžeme také svobodně zemřít?