Titulek by se spíš hodil do začátku listopadu, leč není tomu tak. Před časem jsem na internetu zahlédl bohatě ilustrovaný text věnovaný honosným hrobkám, které si pořídili někteří naši spoluobčané, občas dokonce na místech, kam vzhlížíme s úctou. Vyšlo to v sezóně obvykle zvané okurková, kdy i hrobka přijde vhod, tím spíš, když její majitel je osoba známá, což je trochu ošidné označení. Máme tendenci ptát se – jak? V dnešní době se například klasické označení „celebrita“ významově hodně posunulo.

Přiznám se, že ve společnosti, která odsouvá smrt daleko za hranice svých úvah, o tom ostatně zajímavě píše profesor Stanislav Komárek, je takový krok, včasné pořízení místa posledního odpočinku, rozhodně hodný zájmu. Dotyčný majitel takové nemovitosti – nevím, zda hrobku lze tak zařadit, ale asi ano – snad opravdu myslí na poslední věci člověka, na skutečnost, jíž se nelze vyhnout. Před časem kdosi napsal, že do stejně nevyhnutelné kategorie patří placení daní. Takže – proč tak honosné hroby? Filosofové praví, že ve smrti jsme si všichni rovni. A po smrti? Je nějaký důvod honosit se monumentální hrobkou?

Nemyslím zrovna egyptské faraony, kteří měli, jako každý občan tehdy, zásvětní život předurčený a obydlí k tomu muselo být v jejich případě bytelné a reprezentativní. Pyramidy splňují obé – přečkaly věky a své majitele proslavují dodnes. Stavitelé zůstávají anonymní, stejně tak umělci, kteří výzdobou oslavili nebožtíka. Později se přešlo k jednodušším pohřbům, nikoli však ze skromnosti – zloději byli vždy, a pyramida je nepřehlédnutelná.

Možná, že je to v nás, lidech, že chceme, aspoň někteří, být nějak výše než naše okolí, a to i poté, kdy už je to ve skutečnosti úplně jedno. Chodívám na Vinohradský hřbitov ke skromnému hrobu svých předků a cestou si občas všimnu některých náhrobků. Má to zvláštní půvab číst s datem ze začátku minulého století, že pod kamennou deskou spočívá pán, podle řádku pod jménem majitel uzenářství na Královských Vinohradech. Ty jsou už zase Královské, ale kdo si pamatuje onoho velkouzenáře?

Ona paměť vůbec žije nejvýš tak ve třetí generaci, když rodiče jsme obvykle znali, většinou dost dobře, prarodiče už jak kdo, a prapra- je předpona, která nás posunuje k informacím z druhé či další ruky. Kronikář Kosmas psal o bájivém vyprávění starců, a nějak podobně se dozvídáme o svých praprapředcích. Jistě, jsou výjimky. Třeba kníže Schwarzenberg toho ví o svých předcích, i dávných, rozhodně dost. My povětšinou nikoli.

Při putování Evropou nalézáme v turistických průvodcích také hřbitovy nebo jiná pohřební místa, hodná naší návštěvy. Vesměs jsou to stopy po minulých vladařích. Králové, různí šlechtici, nakonec zemřeli jako jejich poddaní, jen na rozdíl od nich nejednou spočinuli v umělecky pojednané cínové rakvi, případně v honosném sarkofágu, ale u mnoha z nich dnes ani netušíme, zda byli něčím zajímaví, proslulí. Někdy se atraktivita zvýší jaksi nezamýšleně až po smrti. Vybavuje se mi Brno, Kapucínský kostel, a v něm mumifikované ostatky barona Trencka, velitele pandurů, tehdy vyhlášeného válečníka. V životě byl slavný spíš nechvalně, třebaže proslul jako válečník, současně však krutý bojovník. Na druhou stranu těžko hledat „nekrutého“ bojovníka. Kolovala o něm řada historek – tak prý si z jednoho výpadu odvezl jako kořist velké množství bot, snad holínek, nevím. Podstatné je, že prý byly všechny levé, nebo snad pravé. Také nevím, a není to podstatné. Velitel pandurů by možná upadl v zapomnění, ale zájem veřejnosti se dostavil ani ne tak dán prostou hrobkou, byť kostel nad ní nijak nepodceňuji, ale skutečností, že se tělo zachovalo. Mumie vždy lákají. Takže sláva ani ne tak vojenská, jako vysušené ostatky.

Hrobky poutají buď pozoruhodností díla, nebo osobou majitele. Právě jsme jednoho zmínili, ale ten sdílí prostor s bratry kapucíny. V případě díla se mi například vybavuje krásná kamenná krajka náhrobků Scaligerovců v italské Veroně, o jejichž majitelích však, přiznávám, nevím nic, o tvůrcích nádherných gotických výtvorů také nic. Pamatuji si jen to rodové jméno vládců tohoto města, což není zrovna bohatá informace.

Když už jsem zmínil Veronu, pokračujme. Žila snad Julie Kapuletová? Praví se obvykle, že nikoli, rozhodně ne tak, jak to popsal proslulý dramatik. Zde vystupuje naplno moc umění – turisté postávají pod Juliiným balkónem, který tam prý v inkriminované době ani nebyl; Kapuletové údajně bydleli jinde. Nevím to přesně, a nehledám správnou odpověď. Jde o něco jiného, o to, co dokáže oslovit celé generace. Ty postávají v téže Veroně u torza sarkofágu, kde měla Julie spočinout na konci svého dramatického života. Kdo ví, kdo v tom kamenném kuse kdy ležel. Vzhledem k dotyčnému je to smutné, být přehlížen a nahrazen snad neexistující kráskou. Na rozdíl od náhrobků vládců města, tenhle sarkofág není vůbec krásný, prostě kamenná rakev, ještě k tomu polámaná. A přece je poutním místem.

Jsou i zvláštní případy. Rakušan, profesor Ludwig Boltzmann, spočinul na vídeňském Ústředním hřbitově a na náhrobku má také toto: S = k. log W. Ano, matematickou rovnici, kterou vešel do dějin vědy jako jeden ze zakladatelů termodynamiky. Náhrobek pak nemusí být ani honosný. Tohle stačí. Nebo může být dokonce jinde, než kde spočívá ten, jemuž náleží. Boltzmannův starší krajan Mozart skončil ve „všeobecném jednoduchém hrobě“, jak se tehdy psalo, a ten v posledku zmizel i s hřbitovem. Takže vlastně památník připomíná jen místo, kde to původně bylo. Mozartovy ostatky zmizely, jméno zůstalo. Oba muži, Boltzmann i Mozart, žijí svým dílem, což není nadsázka, jen prosté konstatování. Ovšem něco takového se povede jen výjimkám. My ostatní máme povětšinou nějaké místo, kde jsou již naši rodiče, případně prarodiče, obvykle jednoduchý hrob, v lepším případě kamennou deskou opatřený.

Myšlenkově se tedy toulám po hřbitovech a nad článkem na internetu se ptám – proč taková pompa? Proč velkolepé hrobky, někdy na významných místech? Učiní blízkost hrobu někoho slavného také ze mne proslulou veličinu? Pochyby jsou na místě. Kdo si už jen za pár let, kdy se tito majitelé odeberou na věčnost, a přeji jim ještě hodně let života, vzpomene, kdo že to vlastně byl? Ale třeba za Mozartem, nebo Boltzmannem, ostatně v Praze na Vyšehradě je pohřben náš nositel Nobelovy ceny profesor Jaroslav Heyrovský, za těmito osobnostmi, zůstává dílo. Mělo by se asi napsat s velkým D, něco totiž lidem dalo. Ostatně i ta Julie, třebaže nežila.

Vtírá se otázka, není ta okázalost hrobů našich bohatých současníků jen ono prosté – kdo na to má? Přitom není co závidět. Soudím, že většinou je nám jedno, kde skončí naše pozemské tělo. A jak, zda vůbec, budeme ještě nějaký čas žít ve vzpomínkách? Záleží na okolnostech, a také na nás. Ne každý je Mozart, na Nobelovu cenu dosáhne jen málokdo. Takže snad jen poslední nápad jak se zviditelnit – možná by tito bohatí mezi námi měli část sumy, jakou vydali za pompézní hrobku, poskytnout takovým, kdo nemají teď za živa ani střechu nad hlavou, takže na svůj hrob patrně nemyslí.