K tomu, abychom někoho poslali před popravčí četu, není třeba soudního šetření. Takové procedury jsou jen buržoazní detail. Tohle je revoluce! Revolucionář se musí stát chladným strojem na zabíjení, motivovaným pouhou nenávistí. Musíme vytvořit kulturu popravčích zdí! (Ernesto Rafael Guevara de la Serna, zvaný Che)

Fenomén revoluce mě nikdy neděsil… přijímal jsem fyzickou nevyhnutelnost rukou od krve. (Václav Černý: Paměti)

Odlesky hořících měst na nebesích… melodie Marseillaisy a Carmagnoly doprovázené duněním děl, zatímco guillotina odbíjí čas… (Karl Marx)

Fuj tajbl, abych se tak decentně vyjádřil. Ale proč jsem sáhl k uvedeným citátům: zmínil jsem se v předešlých odstavcích o slovu v nepříliš dávné minulosti hojně frekventovaném, pokrok. Kdybychom však mohli jeho hlasatelům nahlédnout hlouběji do duše, shledali bychom pravděpodobně, že je nebrali zvlášť vážně. Spíš jim bylo užitečné svou obtížnou napadnutelností, jelikož kdo by chtěl být takový bídák, aby měl něco proti pokroku, není-liž pravda; obrnivše se jimi, stali se nezranitelnými. Jim samým však bylo nade vše drahé slovo jiné: revoluce. Po důvodech nepátrejme. Nebylo žádných důvodů, aspoň ne vědomých a z rozumné úvahy vycházejících. Víc než teoretické poučky jim byly vodítkem jejich povahové sklony, nechuti a neúspěchy; již nejeden jinoch spravedlivý se vřadil pod prapory revoluce, jelikož mu hrozila pětka z matematiky nebo že ho nechtěly holky. Jinak bychom se mohli ptát, proč revolucionář klade do popředí možných – i nemožných - řešení právě to, jež by k dosažení i nejoprávněnějšího cíle mělo stát až na samém konci, až po selhání všech ostatních, méně drastických prostředků. A i pak je hodno uvážení, jestli to vůbec stojí za to.

Revoluční zápal bývá přisuzován utlačenému, prostému, chudému etc. lidu, dělnictvu, proletariátu. To je legenda, mající máloco společného se skutečností; u zdroje revolucí bez výjimky stává člověk nechudý a také neprostý. Náležívá k vyšším společenským vrstvám, inteligentní, vzdělaný, není však psáno, že kdo je inteligentní a vzdělaný, je zároveň i rozumný; jeť rozum a inteligence, jak se říká po německu, dvojí pár bot. Je otřesné, jaká náklonnost k samoúčelnému násilí někdy vězívá v intelektuálských hlavách. Dohlédneme-li k jejímu kořeni, najdeme netrpělivost s lidským stádem, příliš pomalu kráčejícím vstříc svému štěstí, a s tím spojenou obrovskou chuť ovládat, komandovat, semo tamo postrkovat. Jelikož to přirozené uspořádání společnosti neumožňuje, baží radikálové po jeho svržení, protože jinak by svého cíle nedosáhli. Je třeba hlubokého pohrdání člověkem a nevíry v jeho schopnosti, aby se někdo stal revolucionářem, rozhodl se jedním rázem rozvrátit a zničit plody tisíciletého lidského usilování. Chorobné záliby ve zkáze je třeba, aby v něčí hlavě převážila představa barikád a kouřících trosek nad úctou k lidskému životu a dílu. A obrovské domýšlivosti je třeba, aby někdo došel k představě, že výmysl jeho osvícené lbi dokáže postavit společnost a svět na správnější základ, než jaký mu dal vývoj tisíciletí.

Přesto se revolucionářům jejich dílo do značné míry zdařilo. Ne ani tak uskutečněním revolucí a vůbec ne jejich výsledky; ty byly a jsou bez výjimky žalostné. Zato se jim povedlo zposvátnit slovo revoluce. Pohlédněme, kolik náměstí a ulic, politických hnutí a stran v celém světě zdobí přízvisko Revoluční, jako by bylo označením čehosi záslužného a žádoucího, ne selháním srdce i rozumu. Nebývá někdy na škodu převést slavná a světem hýbající slova do běžného jazyka: obdržíme tak méně slavný, ale přesnější pojem násilnýpřevrat. Sami cítíme, že je to medicina, jíž je záhodno užívati opatrně a jen když naprosto není vyhnutí. Jeden rozdíl tu ovšem je: převraty se na světě děly už od starší říše egyptské, kdežto revoluce teprve od asi posledních dvou set let. Od chvíle, kdy kohosi napadlo, jak užitečná jsou nepříliš obsažná, avšak břeskně znivá slova.

Rozhlédněme se ne kdy, kde a za jak slavnými cíli se pořádaly revoluce, francouzské, Velké říjnové a všechny ostatní, nýbrž čeho dosáhly. Zjistíme, že zpravidla bídy a rozvratu; bylo-li před revolucí zle, bylo po ní ještě hůř. Je to pochopitelné. Vládne představa, že revoluce odstraňuje despocii či jiný zločinný, člověku nepřátelský systém; ale to je blud, jemuž může propadnout pouze ten, kdo sám ani půl týdne v žádné despocii nežil. Ve skutečných despociích revoluce nepropukají, jelikož se despotové dovedou postarat, aby je nic takového neohrozilo. K provedení převratu, ba k prvnímu kroku přípravy je zapotřebí pořádného kusu svobody: revolucionáři se musí sejít, domluvit se, musí se rozšířit znalost data a místa, kde se shromáždí rozvášněné revoluční davy … jak to chcete provést za podmínek, kdy se sejdou tři a čtvrtý je fízl? Kdy spiklence sbalí tajní dřív, než stačí dopít druhé pivo? Kdepak. Tyranie mohou končit všelijak, jen ne malebným pozdvižením revolučního lidu. Hovořme přesněji; máloco je opravdu revoluce, co se pod tou známkou prodává. Bezmyšlenkovitou oslavou toho slova se stalo, že se revolucí zve šmahem všechno, i přelom tak úřednicky spořádaný jako přechod od blahovolné habsburské monarchie k československému státu, i tak váhavě nedopečený jako sametová polovičatost. Skutečných revolucí se v běhu dvou revolučních staletí vyskytlo vcelku nemnoho. A kde se vyskytly, bez výjimky neodstranily tyranii, ale systém umírněný, ne snad ve všem všudy dokonalý, ale přesto neskonale lidštější, než co následovalo poté. Nicméně jsou dodnes mnohé národy pyšné na své revoluce a nazývají po nich veřejná prostranství. Je to, jako by hrbatý byl pyšný na svůj hrb.

Nechme však elegií a pokusme se určit, co slovo revoluce značí, i co naopak vůbec neznačí. Začněme od sebe: lze-li povědět něco pozitivního o naší až příliš sametové revoluci, pak především, že žádnou revolucí nebyla. Usilovala – ponechme stranou s jakým zdarem - o návrat demokracie, o návrat přirozených hospodářských vztahů, o návrat osobní svobody, návrat volného pohybu, návrat svobodné diskuse a hromadu jiných takových návratů, což ovšem nemá s revolucí nic společného. Revolucí, buďme přesní, zveme opak: pokus o nastolení řádu zgruntu nového, k němuž není v dějinách příkladu; o utopii, jíž je určeno naráz odstranit všechnu chudobu, nerovnost, nespravedlnost a tucet dalších zel. Že při tom lítají jakési třísky, je možná politováníhodné, avšak nezbytné. V sametové revoluci, jak známo, nepadla facka, potvrzení toho, co bylo řečeno výše: v pokusech o návrat přirozených pořádků facky nepadají. V pokusech o nastolení umělých rájů teče krev potoky. Návraty ke ztracenému pořádku se mohou nepovést nebo se povést tak napůl; boje za pořádky nové, nikdy nebývalé, končívají tragediemi zákonitě. Příroda ani dějiny nemilují umělosti, což kdyby si zapsali za uši opravcové světa, lépe by bylo na Zemi. Avšak nezapíší, oni, věční majetníci Pravdy.

Revoluce, chceme-li zůstat u tohoto pojmenování, má své limity. Šest let je březí; co pak porodí, nejsou už dětské nemoci, ani přechodné záuční období, jak jsme se svého času utěšovali, nýbrž stav stabilizovaný, měnící se jen velmi ztěžka a pomalu; a mění-li se, není psáno v knihách nebeských, že k lepšímu. Druhá, rozhodující zkouška času ji čeká po dvaceti letech. Tehdy dozrává generace, svízele života v despocii na vlastní kůži nepoznvší, a mající tudíž sklon pokládat pamětnická varování za bajky senilních (čtyřicetiletých) dědků. Pozornost se obrací k jiným problémům, jiné krize zmítají světem, v porovnání s nimiž se někdejší patálie mohou zdát podružné, zapomnění hodné. Když se k tomu ještě probudí z mrákot pár starých pardálů z let, kdy revoluce byla mladá, a začnou tvrdit, že ten komunismus, nacismus etc. nebyl vůůůbec tak špatný, že odstranil nezaměstnanost nebo postavil dálnice, může všechno začít nanovo.

Dokončení zítra.