Určitě se mnozí z vás setkali s podobným příběhem, nebo jej dokonce sami zažili. Na dětském hřišti si hraje skupina dětí a za plotem stojí nějaký chlapec. Drží se tyček plotu oběma rukama a co chvíli vykřikne nějakou nadávku. Ač byl několikrát zván dovnitř, dál se ze svého místa všem jen posmívá. Jeho posměšky jsou trefné a většinu z dětí zasahují. Zdá se, že umí dobře vyhmátnout slabinu kohokoli z nich a ještě ta odsuzující slova přesně načasovat tak, aby co nejvíce zranila. Někteří to nakonec nevydrží a rozběhnou se k němu. Zmlkne, rychle se otočí a zbaběle uteče. Z bezpečné vzdálenosti však znovu sprostě haleká. Když se uražení znovu vrátí do hry, vrací se i on a je ještě troufalejší. Tak se to může opakovat mnohokrát. Nikdo nechápe smysl jeho chování, nicméně společná hra je definitivně zmařena. Všichni jsou tím znechuceni, a někteří mu dokonce přejí jen to nejhorší.

Po mnoha letech však s údivem zjistíte, že většina z těchto budižničemů dosáhne na větší příjem než vy, stejně tak lepšího postavení ve společnosti a někteří dokonce požívají takové moci, že jsou prakticky nepostižitelní.

Jak je to, sakra, možné? Že ti, pro které jste měli jen slova pohrdání a o jejichž pochybné budoucnosti jste neměli sebemenších pochyb, najednou tak autoritativně vstupují do našich životů.

Tato esej je o nich. O těch, co prožívali dětství na opačné straně plotu našich hřišť, a pochopitelně i o důvodech, proč se to všechno stalo, děje a bude dít dál.

Narazíme na ně v každém oboru, který jim zajistí efektivní a rychlé prosazení jejich vlastních zájmů. Jsou to manažeři, celebrity, byrokraté, bankéři, právníci, mediokraté a pochopitelně i politici.

Asi všichni respektujeme, že svět, který tak rád tvoří nejrůznější hierarchie, je potřebuje. Ale odkud se vzala jejich pronikavá, utkvělá a především nutkavá touha vnutit svou vůli všem nám ostatním? A proč je to touha tak nelítostná, že její naplnění vypadá často jako pomsta?

Přiznejme si nejdříve, že touha rozhodovat i ochota se podřídit jsou jen dva rozdílné způsoby, jak dosáhnout jistého vnitřního uspokojení, vyrovnávajícího ostatní nepříjemnosti vyvolané nerovným postavením.

Za druhé si přiznejme, že na světě sice existuje bezpočet lidských postojů, mnoho ideových směrů a několik aktuálních ideologií, ale jen o dvou se mluví stále. Říkáme jim pravicové a levicové postoje.

Pokud budeme hledat kořeny těchto postojů, dostaneme se přes rodinné zázemí a výchovu až k časům velmi brzkým po našem narození, které jsou pro formování lidské osobnosti nejdůležitější. Klinická psychologie dokonce tvrdí, že rané emocionální zkušenosti vytvářejí tak pevný a nezlomný otisk v naší psychice, že jej nemůže zásadně změnit již žádná pozdější zkušenost. Zdá se, že základní vazba na rodiče a zážitky spojené s jejich určitým selháním či jejich dlouhodobou nepřítomností podstatným způsobem ovlivňují pozdější vztah k sobě samému i k svému okolí. Tato raná psychická zranění jsou natolik výlučná, že je popisujeme jako specifické poruchy osobnosti.

Spojit si tyto poruchy s individuální preferencí existujících politických stran je sice spekulativní, ale byly to především naše obavy či touhy, které daly těmto stranám vzniknout. Mohou se jmenovat různě, mohou se hlásit k různým odkazům, mohou být celé modré, oranžové nebo rudé, ale jejich základ zůstává stále stejný. Jsou živým obrazem trvalého souboje s nějakou lidskou nedostatečností, kterou slibují odstranit nebo alespoň zmírnit; bohužel častěji těchto závislostí dovedně zneužívají.

Pravicovým životním postojům odpovídá osobnostní porucha, která byla ve velmi raném dětství zaviněna spíše formálním než vřelým vztahem rodičů. Nejdůležitější je ale příliš brzké odloučení od matky. Brzký nedostatek pocitu bezpečí byl obrannými mechanismy přetaven v základní životní zkušenost liberála – odmítnutí citů. Jsou to typičtí samotáři výkonu. Na své okolí působí jako chladní, neosobní, obtížně oslovitelní, takže je lze snadno odsoudit jako příliš arogantní osoby s nízkou sociální inteligencí. Věří ve své schopnosti a dokáží žít zcela bez iluzí. Voliči tzv. pravicových stran jsou pochopitelně citliví na vše, co hrozí omezením jejich svobody a nezávislosti. Opačně je jim vytýkáno, že téma jejich vlastní existence je pro ně příliš kritické, že chtějí mít dost peněz, držet si svou práci a vůbec dokázat, že jsou po všech stránkách úspěšní. Ale zapomíná se na to, že takovým chováním pouze kompenzují samotu, odstup a chlad, které kdysi museli zakoušet, a také že neodpírají druhým to, co jim samotným nebylo dopřáno. Přinejmenším považují za dobré nechat druhé žít tak, jak sami chtějí. A to je také ideový základ liberalismu a nepředstírané solidarity.

Levicové životní postoje jsou spojené s poruchou osobnosti, která vzniká v prvním roce vývoje dítěte, které je v podstatě chtěné, ale kvalita péče je kolísavá a ono opakovaně zakouší stavy citového opouštění. Po celé dětství se pak obává konkrétních ztrát a naučí se nedůvěřovat všemu, co je stálé. Nejčastěji však k poruše dochází tehdy, když osoba, ke které si dítě vytvořilo silnou vazbu, náhle zmizí ze scény – častěji otec – a není nikdo, kdo by ji dokázal nahradit. Po zbytek života lze tuto nedostatečnost vyjádřit jako trvalý pocit nemožnosti uspokojit vlastní potřeby doprovázený vnitřní prázdnotou. Výsledkem je chronická potřebnost a závislost kompenzovaná přehnanou zodpovědností za druhé. Tendence k náhradnímu jednání velmi často vedou k nepřiměřené konzumaci jídla a pití. Jistou satisfakcí jim mohou být i různé dávky a sociální výhody, protože tím získávají pocit, že se jim konečně dostává těch věcí, které jim podle jejich nevědomého přesvědčení druzí dluží. Z těchto důvodů mohou být nepřátelští k těm, kteří jsou samostatní a soběstační v naplňování svých potřeb.

Pochopitelně, že i ostatní v parlamentu zastoupené politické strany lze ztotožnit se specifickými poruchami osobnosti, nicméně i pro ně platí, že to, co nás všechny spojuje a co stojí i nad všemi nejistotami a potřebami, je různá míra touhy po uznání. Toto zhodnocení individuálního úspěchu je univerzální kategorií přežití a možná i vysvětlením častého paradoxu volby, kdy mnoho voličů volí jakoby obráceně. Vybranou stranu nevolí proto, že jim podle jejich přesvědčení nejlépe zajistí nutkavé potřeby po jistotách, ale proto, aby zabránili vítězství těm stranám, které jim dostatečnou míru uznání nejsou schopny či ochotny zajistit. V tomto smyslu není vlastní program tím nejdůležitějším kritériem pro konečné rozhodování. Jeho roli přebírají spíše pomluvy, antikampaň a obyčejné zastrašování.

Ti, kteří stojí napravo, volí ze strachu, protože mají co ztratit: uznání dosahují sami v prostředí volné soutěže, která nesmí být příliš regulována.

Ti, kteří stojí nalevo, volí z potřeby, protože mají co získat: uznání dosahují zprostředkovaně pomocí různých regulací a podpor, neboť ve volné soutěži by jej dosahovali obtížně.

Za normálních poměrů kolísají možnosti naplnění touhy mezi prostorem plným individuálních svobod a fanatickou touhou po rovnosti; skutečnou tragédií je, pokud jedna osoba nebo skupina kolem této osoby získá takovou moc, že mohou růst tím nejsnazším způsobem: že ponižují ty druhé. Na světě existují pouze dvě role, které si takovým způsobem uznání dokáží vynutit. Je to výkon manažerské nebo politické funkce.

Většina z nás si sice v nich přeje vidět jakési strážné anděly, a oni se skutečně vyznačují úžasným nadáním pro vytváření zdání, že jsou těmi nejpokornějšími bytostmi na světě; že mají skutečnou starost o „obyčejné lidi“; a že tedy stojí na straně utiskovaných, chudých a potřebných, ale jejich porucha osobnosti je bohužel nutí zažívat ve společnosti podřízených či voličů podobné pocity, jaké zažívá predátor, nachází-li se v blízkosti svých obětí.

Za vším stojí jejich psychická zranění způsobená narušeným vztahem s rodiči opačného pohlaví. Jestliže si rodiče, zejména matka, dítě idealizuje anebo je naopak ponižuje v období, kdy si vytváří svou osobnost, pak je velmi pravděpodobné, že dítě sáhne k narcistnímu řešení. Neposkytuje-li totiž matce očekávanou odezvu nebo nedokáže-li naplnit její očekávání, přestane mu projevovat lásku a závislé dítě pak musí popírat samo sebe, aby si udrželo její přízeň. Takový chlapec z druhé strany plotu pak vytěsní svou pravou osobnost, kterou by mohl mít rád, a nahradí ji velmi propracovanou a falešnou prezentací sebe sama, typickou zejména pocity nadřazenosti a sobeckými vztahy ke svému okolí. Jediná emoce, kterou jsou potom skutečně schopni naplno prožít, je potěšení z realizované pomsty lidem, společnosti, celému světu. Za tímto pro ně velmi uspokojivým pocitem se ženou celý svůj život. Proto nás tak pečlivě a neustále studují; protože se učí, jak naše vlastní emoce zneužít proti nám. V dospělém věku jim na rozpoznání našich slabých míst stačí pouhý zlomek času. Stejně tak dokonale dokáží v davu rozeznat sobě podobné: své spojence, své diváky i své voliče ... což ale neznamená, že k takovým lidem cítí nějakou přátelskou vazbu. Pokud si tedy někdo o konkrétním politikovi myslí, že zrovna on je tím, který na něj – obyčejného člověka – myslí, pak se zoufale mýlí. Opak je pravdou: jestli něčeho opravdu schopni nejsou, tak je to ochota přemýšlet o problémech a těžkostech kohokoli jiného včetně příslušníků své vlastní rodiny. Respektive jsou pro ně zajímaví pouze tehdy, když nějak souvisejí s naplněním jejich vlastních potřeb. Na prvním místě je u nich vždy jen uspokojení extrémní touhy po uznání, a proto dělají vše, aby zamezili i drobnému neúspěchu. Prohra by je totiž mohla odsoudit k něčemu, čeho se bojí nejvíce: najednou vykonávat práci, o které si myslí, že je určena jen obyčejným lidem. Nejvíce proto pohrdají těmi, kteří se na vějičku jejich falešného obrazu ochotně a bezelstně chytí. Až příliš dobře si uvědomují, že se vydávají za někoho, kým nejsou, a že ti, kteří jim pod pódiem tleskají, jsou těmi, na jejichž soudech a hodnocení jsou naprosto závislí. Ano, klidně a se širokým úsměvem vám nalijí plnou sběračku volebního guláše, ale nechtějte, proboha, vědět, co si o vás v té chvíli skutečně myslí.

Toto jsou ti praví a ryzí chlapci z druhé strany plotu jakéhokoli hřiště na této planetě. A protože jsou vidět nejvíce a jejich moc a vliv na naše životy jsou značné, využiji je dále pro demonstraci rozdílů v chování lidí hlásících se k ideám tzv. pravice a levice a k popisu způsobů, jak s námi skrze tento rozdíl manipulují, pokud není jejich touha po uznání dostatečně uspokojena.

Jak to ale dělají, že se dokáží tak hladce dostat na pozice, ze kterých nám to konečně mohou osladit?

Jistý doktor Holst dělal před lety experiment s rybkami hořavkami. Vždy jedné vyoperoval přední mozek a vrátil ji zpátky do akvária. Na první pohled se nic zvláštního nestalo: ryba bezchybně plavala a stejně hltavě přijímala potravu. Jen se odmítala začlenit zpátky do hejna. Jako kdyby ji ostatní ryby přestaly zajímat. Za pár dní se ale z každého takového ignoranta s dírou v hlavě stal nezpochybnitelný vůdce rybího hejna. Je nad slunce jasné, že za touto změnou stála pouze jemná chirurgická práce doktora Holsta. Část mozku, o kterou rybka přišla, totiž zpracovávala emoce; proto ta náhlá lhostejnost a přehlížení ostatních. Jako kdyby najednou ztratila duši. Jenže kam se hnula, tam plavaly i ostatní.

Je snad tím rozhodujícím, co učiní z normálního jedince vůdce stáda, díra v hlavě? Ať už fyzická, jako v případě hořavek, nebo jen faktická díky pochybnému naplnění centra emocí, které přední mozek obsahuje? Hledíme na ta veřejná monstra tu s obdivem, tu se strachem; někteří jsou jimi dočista hypnotizováni. Závidíme jim jejich sebevědomí, jasný úsudek a rozhodné jednání. Většině z nás ale nikdy nedojde, že tito „dokonalí lidé“ vlastně ani lidmi nejsou, protože jejich „dokonalost“ vychází z toho, že nejsou na rozdíl od nás omezováni nějakým svědomím, pocity viny nebo dokonce soucitem. Dělají jen to, co dělat chtějí, aniž by cítili sebemenší odpovědnost za své činy. Jsou podobni více strojům, které také nevládnou emocemi, než těm, kteří stroje ovládají. Bohužel, je a bude mezi námi stále dost lidí, kteří raději pohladí cizího psa než vlastní dítě. Další generace chlapců z druhé strany plotu dětského hřiště je pohodlně zajištěna.

V první polovině minulého století většina německého národa vzhlížela k muži, o kterém jedna z psychiatrických studií uvedla: „..disponoval úžasnou sebejistotou a byl schopen vyjádřit ducha, úzkosti a naděje lidí své epochy. Stal se pro ně výlučným představitelem celého dobového myšlení. Dokázal přesvědčivým způsobem a tou nejjednodušší formou vysvětlit politické okolnosti, které způsobily strasti národa, a také uměl davům věrohodně zprostředkovat nespokojenost, zklamání a protesty v souladu s vlastními pocity."

Není jediný důvod Adolfa Hitlera za něco obdivovat. Chci jen touto citací poukázat na to, jak snadno se během několika let může jeden člověk dostat na výsluní slávy a mít takovou moc, že to nakonec „osladí“ celým národům, nejenom svým voličům; a mít přitom v sobě tolik citu jako mikrovlnná trouba. Ono opravdu stačí jen pár hodin denně žvanit o lásce k rovnosti, o své službě „obyčejným lidem“, o spravedlivém nároku na cokoli; a lid jej sám dosadí na trůn moci. Ke své škodě, ovšem, protože takový populista zaměňuje aktivní obsah politiky za pouhou formu vládnutí. Pokud má o něčem jen trochu důležitém rozhodnout, již se dávno neobejde bez rychlého průzkumu veřejného mínění. Nakonec to ještě prezentuje jako skutečnou a přímou demokracii … lid si žádá, lid si přeje, lid má nárok.

Neměli bychom se proto cítit uraženi? Pokud většina z nás touží být někým řízena, pak nám jistě vůdce, který nás poslouchá na slovo, musí připadat jako pravý opak toho, čeho si žádáme. Všichni přece víme, že po proudu plavou jen leklé ryby.

Jenže nám nevládnou jen tyto malé, byť hojně medializované rybky. Ony jsou jen jednou vrstvou elitářské třídy, která se nám tu pozvolna usazuje na všech úrovních mocenského rozhodování jako jemný a neodstranitelný popílek. V české kotlině se tato nová politická třída, tito technokraté moci začínají usazovat na svých pozicích v devadesátých letech minulého století a jsou obdobně jako jinde ve světě zastoupeni politiky na státní a regionální úrovni, manažery státních a polostátních firem, bankéři, majiteli firem či celých korporací napojených na veřejné rozpočty, nenápadnými kmotry s veksláckou minulostí, a pochopitelně i vybranými byrokraty zastávajícími místa s vyšší rozhodovací působností. Ostatně právě byrokracie poskytla této politické třídě své kouzelné know-how: jsme tu od toho, abychom snižovali celkovou nejistotu, kterou však sami svými rozhodnutími neustále vytváříme. Svou strukturou připomíná tato elitářská třída obraz mystického hada Uroborose, zakousnutého do vlastního ocasu. Právě absence nějakého centrálního bodu a neschopnost se hierarchicky uspořádat ji činí takřka nesmrtelnou. Za tohoto stavu je tato účelová aliance prakticky nezničitelná a díky pokrytí všech úrovní rozhodování i dokonale zisková. Zdroj jejich společného bohatství stejně není možné jen tak vyčerpat, protože jsou jimi naše daně, které z nich dělají ty bohaté a mocné muže snídající každé ráno kaviár lopatou.

Volby pochopitelně respektují, ale výsledku nepřikládají příliš velkou váhu. Pokud v řádných volbách vyhraje dosud opoziční strana, přeskupí se jen struktura silových vazeb, podobně jako si přesednou na větvích vrány, tlesknete-li pod jejich stromem. Bohatství, materiální a ostatní výhody uvnitř samotné politické třídy musí zůstat zachovány a neměla by s nimi otřást ani žádná sebehlubší ekonomická či finanční krize.

Takový ráj na zemi si opravdu mohou pokazit jenom oni sami. Což se občas skutečně stane. Náhle se mezi nimi zjeví osoba, jejíž charakterové poruchy jsou tak hluboké a po uznání prahne tak nelidským způsobem, že je schopna samojediná touto jinak dokonalou strukturou přinejmenším silně otřást.

Poznáte ho na první pohled. Je to takový ten Brouk Pytlík, který všude byl a všechno umí a zná lépe než kdokoli z nás. Od rána do noci se sice tváří jako bubák, ale to jen proto, aby se přiblížil obrazu Peruna, slovanského boha pomsty. U tohoto chlapce z druhé strany plotu se totiž jeho nenapravitelná psychická zranění přetavila v žíznivou mstu, která je nejenom jeho klíčovým životním postojem, ale také hlavním nástrojem jeho kariéry. A to až do té míry, že je schopen jít bezhlavě i proti příslušníkům vlastní politické třídy.

Tento jeho „majstrštyk“ nakonec není ničím jiným než návratem ke starému dobrému třídnímu boji, který se protentokrát odehrává uvnitř jediné a na křehkém smíru postavené společenské třídy. Snadno využije toho, že i ona má pochopitelně své vrcholy v podobě „těch úspěšných“, i svá hlubší údolí obsazená „těmi méně úspěšnými“. Pak se může stylizovat do role novodobého Robina Hooda a útočit na stranu úspěšných, aby ji znejistil v základních existenčních potřebách a zároveň tyto potřeby u druhé strany učinil předmětem závisti. Tak jsou zároveň živeny představy těch „věčně druhých“, že se dočkají naplnění své touhy po uznání tou nejsnazší cestou: ponížením těch, kterým se dostalo třeba i šťastnou náhodou lepšího materiálního a společenského postavení.

Historie nás učí, že všechny konflikty světa iniciovaly nevyrovnané osoby, které na svou stranu nakonec získaly neúspěšné příslibem uskutečnění pomsty. Vždy to byl a je uměle vyvolaný konflikt, jehož jediným smyslem jsou oni sami se svou zbytnělou touhou po uznání, kterou mohou naplnit jedině výkonem nejvyšší možné moci. Pomstím vás, říkají, a ti jeho na to slyší. A tak jsou každé následující volby už jen mixem strachu a touhy se pomstít dvou vzájemně znesvářených reprezentací jedné třídy.

Mám-li popsat, proč může jeden člověk a jeho knechti tak snadno rozdělit celou společnost, musím nejdříve obě znesvářené strany nějak srozumitelně označit. Nechci však použít obvyklého klišé, možná i proto, že se mu tak hezky vysmál José Ortega y Gasset: “Být levicový stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem - oba tyto způsoby jsou ve skutečnosti formami morálního ochrnutí.“

Lepší by proto bylo rozdělit střední třídu podle již popsaných dominujících poruch osobnosti, a to na orální a schizoidní poruchy, vzájemně se lišící charakterem svých obav, a proto i rozdílnou motivací k pomstě prováděné na tom druhém. Jasně rozeznatelná povaha jejich psychických zranění z dob raného dětství mi je dovoluje poeticky, nicméně účelově nazývat skupinou potřebných a skupinou osamělých.

Základním postojem potřebných je strach stát se samostatnou a za sebe zcela odpovědnou osobou. Pokud ale nedržíte pevně v rukou své Já, jste nuceni žít životy druhých a respektovat, že kolektivní vědomí se vždy přizpůsobuje tempu, potřebám a nárokům nejslabších. Není proto divu, že mezi potřebnými tak snadno vznikají přehnaná očekávání. Cítí, že by měli být za svou skromnost a ohledy odměňováni a že jen tak se jim dostane věcí, které jim ostatní podle jejich přesvědčení dluží. Proto nás nemůže překvapit, že potřební tak pozitivně reagují i na nehorázné sliby, i ty totiž vnímají jako odměnu za svou věrnost. Jistá netrpělivost v očekávání, která je jim vlastní, ústí pak v preferování okamžitého prospěchu, a to i přesto že je pouhou karikaturou odměny. Mohou to být například vrácené poplatky za lékařskou péči či vydané léky, jejichž směnná hodnota je zanedbatelná a které jsou navíc standardní solidární dávkou s vážně nemocnými. Je-li jim to vytýkáno, reagují zlostně, protože oni přece nemohou žít podle toho, co na druhých odsuzují. Sami sebe totiž považují za jediné skromné a ctnostné, za takové „obyčejné lidi“, kteří se ochotně přizpůsobují všem těžkostem života a kteří bez reptání snáší i všechna jeho příkoří. Tato „politika kyselých hroznů“ sice brání většině hlubších zklamání, ale život se stává ještě více bezbarvým, šedivým a nudným. Pokud se na veřejné scéně náhle zjeví osoba, která jim slíbí, že jiní budou ztrácet, aby si mohli být všichni „po právu“ rovni, nemá větší problémy stát se jejich bohem pomsty, na kterého s chutí přenesou veškerou svou vinu za své „ostudné touhy“. Takové „kladivo na úspěšné čarodějnice“ je obrazem jakési země absolutní spravedlnosti, ve které stačí vyslovit přání a ono je bez námahy vyplněno.

Jenže ani v takovém báječném světě není nic zadarmo. Jedním z nejšpinavějších a zároveň nejskrytějších tajemství levicové části politické třídy je vysoká daň, kterou musí potřební za svou závislost zaplatit: Potřebujeme Vás mít chudé. Nikdy Vám nedovolíme zbohatnout; Vám, Vašim dětem, ani dětem Vašich dětí!

Samotná strategie není příliš složitá: malými dárečky a především sliby si vydržují tu část společnosti, která žije nevysoko nad hranicí bídy, a nedovolují jim, aby vystoupili z kolotoče závislosti a dluhové pasti. Cílem je vychovat typického konzumenta, který střídá návaly sebelásky a sebelítosti v takové intenzitě, že brzy ztratí schopnost rozeznat základní souvislosti. Aby se vůbec vyznal v již tak dost složitém světě, zredukuje si jej pomocí základních měřitelných jednotek na jakési Branky - Body - Koruny a tento jednorozměrný systém „BBK“ pak povýší na univerzální hodnotící aparát. K ovládnutí takového člověka pak už jen stačí, osvojit si umění správného dávkování nejistoty a strachu. Výsledkem je vystresovaný, uštvaný, zadlužený, nikým nemilovaný a obav plný člověk, který už nikdy ani nepípne. A to je také kýžený výsledek msty vyvolených na jejich voličích.

Jestliže král všech potřebných a bůh pomsty v dvojjediné roli říká, že sociální stát stojí na straně občanů v časech jejich nouze a obtíží, pak tím snad skutečně myslí konkrétní distribuční systém, který nenechá nebohé padnout úplně na kolena. Ani na mučidlech však už nepřizná, že z původní představy zajišťovacího systému v nouzi se snadno může stát populistický nástroj, který v historii politických manipulací nemá obdoby. Již teď je z ekonomického pohledu pro politickou třídu pravým požehnáním. Veškerý jeho provoz si hradí plebejci sami a politickou třídu, která z něj bohatě profituje, nestojí ani korunu. V rukou agresivní politické třídy navíc zabíjí dvě mouchy jednou ranou: rozděluje společnost na dvě části, přičemž ty na něm závislé udržuje v trvalé iluzi, že jejich závislost je vlastně naplnění jejich spravedlivých nároků; a těm, kteří ho financují, vytváří iluzi hrdosti vyplývající z jejich formální soběstačnosti a posiluje jejich další odhodlání po ještě větším odtržení od závislých. Stav napětí mezi oběma skupinami je totiž tou základní emocí, z které politická třída žije a dýchá. A konečně je sociální stát schopen jednoho důležitého zázraku: je to vlastně takové perpeetum mobile, protože si ty tzv. potřebné, to znamená vlastní klienty, velmi efektivním způsobem sám vyrábí.

Příští dny, měsíce a jistě i roky v Řecku jasně ukáží, jak politická třída dokáže za třicet let zruinovat za peníze daňových poplatníků ekonomiku státu, co do počtu obyvatel blízkého naší zemi. Touha pomoci sociálně slabším vrstvám se postupně zvrhla v nezodpovědnou touhu po moci a nakonec ve svůj pravý opak: potřební budou zase těmi posledními z posledních, po tom, co tak dokonale sehráli roli užitečných idiotů. Sami sobě upletli pomyslnou oprátku, na které je ti, kterým tak důvěřovali, teď oběsí. Kde jsou teď ta slova o sociální spravedlnosti; o tom, že pro levici má každý člověk stejnou hodnotu a stejná práva; a kam se vlastně tak rychle poděl sociální smír? Již před třemi staletími o zaniklé athénské republice napsal skotský profesor historie Alexander Tyler: "Demokracie vždy existuje jen do doby, než voliči zjistí, že mohou sami sobě volbou zajistit velkorysé dary z veřejných prostředků. Od toho okamžiku většina vždy volí ty politiky, kteří jim slíbí co největší podíl na veřejných prostředcích, což má po jistém čase za následek, že každá demokracie nakonec zajde na zhroucení financí, po němž vždy následuje diktatura." Nezdá se, že by opakování bylo matkou moudrosti. Pro ty, co se těší na definitivní konec tzv. kapitalismu, nemám dobrou zprávu. Je snad kapitalistickou ta ekonomika, kde lidé dostávají ke mzdě příplatek za to, že přijdou včas do práce? Ani se neptejte, co skutečně končí, malověrní.

Od časů uzákonění volebního práva pro všechny osoby starší 18 let se vede nesmiřitelný boj o výši a obsah jistot stojících proti pouhému angažmá osobní odpovědnosti. Neustále se tak pracuje s definicí jakéhosi bodu zlomu, od kterého je výhodnější být závislým na sociálních dávkách než ráno vstát a jít do práce. Každá politická třída bez výjimky pochopitelně vítá, existuje-li více lidí s podprůměrnými příjmy, více lidí závislých na různých sociálních dávkách, a pokud jsou ti bohatší svázáni různými půjčkami a hypotékami. Není ideálnějšího naplnění skrytého hesla levicových stran: Potřebujeme Vás mít trvale chudé! Je to vlastně velmi věcná obrana před tím, že by řady „jejich obyčejných lidí“ prořídly a s nimi i jejich uznání. A zároveň velmi praktická možnost, jak se za svou závislost na jejich uznání jim samotným pomstít, protože každý z těch, co dole pod pódiem čekají v dlouhých frontách na levný párek a teplé pivo, je živým obrazem jejich nenasytné touhy po vlastním uznání. Dívají se na ně a bojují s pocity pohrdání a nenávisti vůči všem, kteří jim, vyvoleným, připomínají tu nízkou a zoufale nutkavou závislost na jejich volebních hlasech, na jejich draze vykoupeném přitakání.

Proto bez jakéhokoliv pocitu viny či soucitu přicházejí po svém vítězství s takovými legislativními opatřeními, která se sice navenek pyšní oparem sociální starostlivosti, ale ve skutečnosti rozšiřují počty lidí závislých na nejrůznějších dávkách a podporách nebo nepřímo brání v možnostech, jak svá postavení zlepšit. Ať už je to zvyšování úrovně minimální mzdy, které úměrně zvýší nezaměstnanost, nebo ještě větší znehybnění pracovního práva ochranářskými opatřeními či fatální ignorování důchodové a zdravotní reformy.

Vzít rybu a udělat z ní polévku je snadné. Vyrobit z rybí polévky opět živou rybu je stejný nesmysl jako slibovat, že snížím deficit státního rozpočtu a zároveň si ze stejné hromady kupovat přízeň vybraných sociálních skupin. Vyrobit živou rybu z rybí polévky není nic jiného než veřejný test, kolik dospělých lidí je stále ještě ochotno obětovat budoucí možnou prosperitu svých dětí a vnuků za jistotu naplnění své touhy po pomstě vykonané na těch druhých.

Jistě nijak nepřekvapí, že velmi silně vyjádřenou poptávkou, s kterou se na politickou třídu obrací početná skupina obyvatel, je požadavek na ztrestání úspěchu. Za všechny jeden příspěvek do diskuse pod článkem jednoho ze zpravodajských serverů: „Pravičácké prasata na vás taky dojde! Až vás dělnická třída bude vyhánět stěch vaších nakradených brlohů!!“

Je smutnou pravdou, že nezanedbatelná část české populace žije již mnoho let několika mýty: že zloději a podvodníci mají stranickou příslušnost; že za individuálním úspěchem stojí vždy krádež; a že existuje kdosi vyvolený, který jednoho krásného dne zlikviduje i tu část populace, která sice nekrade, ale má se lépe než oni.

Potřební, je-li pro vás tolik důležitý rozdíl v drženém majetku, vysvětlujte si ho klidně dál tím, že osamělí (ano, ty „modré straky“) kradou, zatímco vy stojíte opodál s rukama v kapsách. Můžete se dál ve dne v noci zaklínat přísahou, že vy toho nikdy schopni nebudete a že vaší rolí a osudem je vyrábět to, co oni v klidu rozkradou. Jen si, proboha, nikdy nepokládejte otázku, proč tomu tak je! Pak byste si totiž museli přiznat, že to není vinou vaší morální převahy, jak si namlouváte, ale že vám v tom brání obyčejný strach. Ten stejný strach, který jste jako malé děti cítili ve chvíli, kdy jste po něčem velmi toužili, ale nedokázali si o to říci jediným slovem. Tolik jste se totiž báli, že ten, koho máte tak rádi, bude věc, po které toužíte, považovat za důkaz vaší oslabující lásky k němu. Každý kačer na provázku jako kdyby zvětšoval propast mezi vámi a tou nejbližší bytostí. Strach z možného opuštění je to, co vás svazovalo tehdy a co vás svazuje i nyní. Každý úspěch je pro vás tak navždy spojen s obrazem nějakého potěšení, o které jste si ze strachu nikdy neřekli a které jste tehdy obětovali za jistotu bezpečné závislosti.

Proto si každý zdar někoho jiného spojujete s porušením pravidel, nejlépe rovnou s krádeží, protože pro vás je úspěch spíše selháním. Nikdy po něm tedy nebudete tolik toužit jako osamělí, protože pro vás je spojen s úzkostí, že byste museli znovu opustit bezpečí sounáležitosti, to dnešní báječné žití v solidaritě s ostatními potřebnými. Vědomí, že byste znovu byli vystaveni nejistotě, nepochopení, nebo dokonce odmítání či útokům ze strany těch, na kterých jste závislí, bude vždy doprovázeno větším strachem, než reálné obavy z toho, že budete vysmíváni za to, že nejste až tak úspěšní. Sukces se pro vás již dávno stal útokem na vaši důstojnost.

Bohužel, konflikt mezi ztěžka naplňovanou touhou po uznání a strachem z možného vyloučení ze společnosti solidárních potřebných často přeroste ve zlobu a nenávist vůči těm, kteří takový konflikt neprožívají. A tou nejsnazší verzí pomsty je dát hlas někomu, kdo vám slibuje, že od něho konečně dostanete vytouženého kačera na provázku; samozřejmě jen tak, že ho vezme tomu, kdo ho má, a že vinu za tuto evidentní krádež převedete na onoho novodobého Jánošíka.

Jenže tato pomsta nebude nikdy vykonána a vy budete znovu opuštěni. Protože čas této velkolepé pomsty končí přesně ve chvíli, kdy ve volební urně zmizí lístek s jeho jménem. Politická třída přežila opět jedny volby a teď bude jen trpělivě a jistě i shovívavě čekat, až si uprostřed svých hloupých a hysterických svárů naběhneme na pomyslné vidle. A my to uděláme. Vždycky jsme to tak dělali.

Filozof práva Jiří Přibáň napsal: „Nejslabším článkem v současné české politice nejsou politické strany, ale veřejnost, která sice politické elity odsuzuje, ale fakticky je toleruje. Veřejné mínění tu ještě nemá žádnou sílu. Neutěšený stav politiky je proto největší výzvou pro nás – voliče.“

Nejenom výzvou, ale hlavně šancí pochopit, že ono přetrvávající dělení na modré, oranžové, rudé, černé, zelené a třeba puntíkované přesně kopíruje naše vlastní strachy a touhy definované kdesi na rozhraní raného dětství. Problém je, že samotnou definici těchto rozdílů z pohledu vlastních závislostí blahosklonně přenecháváme jim, chlapcům z druhé strany plotu. Obě velké voličské skupiny – dnes modří a oranžoví – sice očekávají od světa spíše to horší a celý život zápasí s negativními pocity souvisejícími s tím, čemu byly v dětství vystaveny, ale jinak nemají mnoho společného. Zatímco problémem osamělých je otázka existence a přežití, tématem potřebných je naplnění potřeb, které se zdráhají pojmenovat.

Modří osamělí by si měli přiznat, že na straně oranžových je jistotou velká ochota se obětovat; schopnost poskytovat bezpečí, hluboký cit a náklonnost. Zvláštní jistotou je schopnost ztotožnění se s druhým, pochopit druhého člověka v jeho podstatě a spoluprožívat s ním jeho těžkosti i problémy. Osamělí by měli vědět, že tady na potřebné nemají, zároveň by ale neměli zneužívat převažující rys chování oranžových, kterým je závislost na druhých. Má-li se potřebný vyhnout možnému opuštění, kterého se nejvíce bojí, musí najít někoho, kdo ho opravdu potřebuje. Potřebný musí cítit, že je přijímaný, a proto velmi často vnímá soběstačnost modrých osamělých jako přehlížení a aroganci.

Naopak, potřební by měli pochopit, proč se modří osamělí často prezentují jako chápající, akceptující, ba dokonce slabší osobnosti, aby se v případě prvního náznaku konfliktu stáhli, začali je odmítat nebo dokonce ponižovat. Je to dáno tím, že obranné mechanismy osamělých jsou primitivní, protože i v dospělém věku používají nástroje přizpůsobení se, které si vytvořily jako slabé a vyděšené děti. Pro modré osamělé je typické, že při nevědomém popírání absence milované osoby a chladu, který zakoušeli, nabízí druhým to, co jim bylo odepřeno, nebo druhé alespoň nechávají žít tak, jak oni sami chtějí. Potřební by proto měli pochopit, že to, co považují za aroganci modrých, je jen jejich snaha najít bezpečí před životem, kterého se bojí.

Obě charakterové osobnosti by si pak měly vzít za své, že ty nejlepší věci na světě jsou většinou úplně zadarmo a že nic jednoho i druhého nefascinuje silněji, než když ten druhý přesvědčivě žije to, co oni sami tuší jako potlačenou vlastní možnost. Tato většinou skrývaná fascinace je vlastně nevědomou touhou po doplnění, po vysvobození z jednostrannosti, která je obrazem vlastní nemohoucnosti.

Pokud by modří a oranžoví měli šanci vytvořit vládu společnými silami, pochopitelně bez reprezentantů politické třídy, mohli bychom sledovat úžasný paradox: oranžoví by bez problémů zajistili prosperitu společnosti péčí o zdravou reprodukci, o bezpečný návrat potřebných k práci i o efektivní vzdělávání nastupující generace; a modří by zase pečovali o společné jistoty například díky bezpečnému důchodovému systému, dokázali by spravovat účinnou a efektivní solidární síť či komplexní systém zdravotní péče.

Není to nijak naivní či utopická představa; skutečná lidská přirozenost vycházející ze skrytých přání a schopností osamělých a potřebných vypadá jenom v tom dnešním poněkud nejistém a konzumem přesyceném světě jako naprostý paradox. Přiznejme si alespoň, že společně bychom velmi nelítostně postupovali proti všem černým pasažérům pohybujícím se dnes v ekonomice s naprostou jistotou a stejně jistě bychom se vypořádali i s korupcí ve veřejném životě, protože nám všem leze na nervy.

Klíčovým slovem možné realizace takového pořádku – Oranžová Prosperita a Modrá Jistota – je výraz „transparentní“, který vyjadřuje jak otevřenost všem událostem, tak i jejich faktickou dosažitelnost. Čekání na spravedlivější svět je možná jen dlouhým čekáním na komplexní informační systém, na veřejnou síť, která zajistí obě podmínky čistého a chlapci z druhé strany plotu neovládaného přístupu ke všem důležitým zprávám, událostem a znalostem, a jež uvede mnohé dosud nepoznané skutečnosti do souladu či do přímých a objektivních souvislostí.

Ekonomika blízké budoucnosti bude muset nastolit novou rovnováhu pomocí rozvoje soběstačnosti a self-service produktů. Motto Musíme si pomoci sami! znamená víru, že rozvoj klientské, komunitní sítě nahradí současnou hierarchickou kontrolu kontrolou zákazníka v prostředí známých a na důvěře postavených „tržních“ vztahů. Taková síť nemá žádný střed, žádné centrální jádro a její výhodou je vysoká znalost souvislostí v celém rozsahu domácí, profesní, klientské i regionální existence uživatele sítě. V jistém slova smyslu mohou komunitní vztahy rozvíjené touto globální sítí nahradit i některé služby státu nebo alespoň zmírnit nejistotu při jejich případném výpadku. Jde o natolik komplexní systém, že jej lze přirovnat k jakési „pavučině všech existujících lidských vztahů“, neustále zdokonalované díky samoorganizaci. Stačí pochopit, že život, a tedy i tzv. umělá inteligence není vlastností hmoty, ale způsobem její organizace. Vyrobit takový informační a znalostní systém je velmi snadné, znáte-li základní technologické principy jeho organizace. Vlastní provoz si už spravují uživatelé, takže se vlastně nakonec vyrábí sám.

Kdysi Kurt Vonnegut napsal: „Má-li dobro zvítězit, musí být andělé organizováni po způsobu mafie.“

Co nám ostatně zbývá ve světě, který citrónovou limonádu vyrábí z umělých příměsí, zatímco přípravek na nádobí obsahuje pravou citrónovou šťávu.

Buďme již raději znechuceni svým znechucením. V jistém okamžiku nezbývá než shodit rukavice na zem, udělat v písku čáru a zařvat: „Co je moc, to je moc! Jak dlouho ještě budete, chlapci z druhé strany plotu, zneužívat naší trpělivosti? Tohle je naše hřiště!“

Před více jak 350 lety Oliver Cromwell ve Sněmovně reprezentantů hřímal:

„Je ve vás vůbec kousek dobrého? Existuje nějaká neřest, jež by vám nebyla vlastní? Nejste o nic více věřící nežli můj kůň; zlato je vaším Bohem; kdo z vás neprodal své svědomí za úplatky? … Jste nechutně odporní celému národu; pověřili vás sem, abyste napravovali křivdy! Tak tedy! Seberte si své cetky a zamkněte za sebou. Ve jménu Boha, jděte!“

Nu, tak jednoduché to dnes být nemůže. Ale dvě drobné revoluce před květnovými volbami provést můžeme. Jednu, nebo druhou. Jak chceme.

První revolucí je Velká květnová minimalistická revoluce – VKMR. Ignorujme zkrátka ty velké politické strany, které mají neochvějný pocit, že mají své jisté. Volme strany malé a dělejme to tak každé čtyři roky. Je to velmi podobné zmlazovacímu řezu na starších stromech, které po letech produkce mají již ochablou růstovou schopnost, zhoršenou plodnost i kvalitu ovoce.

Ještě větší hrůzu v řadách současných politiků však vzbuzuje druhá revoluce - Velká květnová kroužkovací revoluce – VKKR. Její provedení je velmi jednoduché, její dopad děsivý. Stačí vzít do ruky tužku, a protože jsou volby v květnu, tak za plentou zakroužkovat kandidáta číslo pět na volebním lístku a ještě tři další pod ním. Čtyři malé kroužky jsou naplněním slova „zvolit“, nikoli jen „vzít a vhodit“.

Zkusme zkrátka po mnoha a mnoha letech poslušné demokracie vnést do jejich řad totální zmatek a ukázat jim, že nemají nic jistého a nikdy ani mít nesmí. Ukažme jim, že když oni mají moc přivést za pár let ke krachu celý stát, tak my máme moc tomu předejít a přivést ke krachu ty politické strany, které nás k němu, byť po malých krůčcích, vedou.

Kdo jiný než my! Lidé z opačné strany plotu.