Věřte, bylo by vám úzko, kdyby se celý svět, tak jak ho chcete mít, jednou stal skutečně srozumitelným. A není nakonec z nějakého rozumného důvodu sám tento nekonečný svět založen na nesrozumitelnosti a chaosu?
Friedrich Schlegel, 1772 – 1829, německý teoretik umění romantismu

Snaha o uchopení a pochopení běhu světa je v lidských dějinách střídána rezignovaným přiznáním, že je to nemožné. Přesto, jak odcházejí a nastupují generace, pokračují další a další teoretické i praktické pokusy jak svět vysvětlit a jakou správnou medicínu naordinovat pro stvoření jeho definitivně ideálního obrazu. Tu kterou dobu lze vždy charakterizovat nějakou obecně sdílenou ideou, ta se ovšem následujícím pokolením jeví zákonitě směšná, vlak dějin se řítí dál, snahu dědů oceňují po objektivním zhodnocení obvykle až vnuci či pravnuci, někdy vlak vykolejí a svět, ve kterém je opravený znovu usazen na koleje, už má s tím předchozím obvykle jen málo společného.

Před sto lety vyšel poprvé Máchův Máj. Básník tenkrát přiřadil českou literaturu k soudobému evropskému romantickému proudu. Konec napoleonských válek vrátil zpět do hry představu ideální společnosti jako „trvale udržitelného“ celku vyvažujícího a harmonizujícího protiklady vírou v Boha případně v osvícenský rozum, ale romantici strhli klasicizující háv doby a představili světu nového hrdinu: rozervaného, pochybujícího a trpícího individualistu a s ním i bezbožného revolucionáře; oba spolu rozbíjejí starý svět na fragmenty, které už nikdy nenajdou jednotící ideu. Na jedné straně se tehdy dokončují staletí chátrající gotické katedrály jako symbol ztraceného světa budovaného pod božím dohledem a přenášejícího na vznikající národní státy vznešeného ducha slavné minulosti, na druhé straně sílí proletariát a rodí se utopie o beztřídní společnosti bez hranic.

Jedni považují to první za zpátečnictví, to druhé za pokrok, jiní nálepky převracejí, od časů romantismu boj individualismu s kolektivismem (až totalitarismem) a jeho představami o celistvém dokonalém světě pokračuje; ve dvacátém století kvůli tomu společenský vlak dokonce dvakrát (někde i víckrát) vykolejil a po jeho navrácení na trať se pokaždé zdálo, že tentokrát už ho nic nezastaví...

A přece se opět s údivem rozhlížíme, co se kolem nás děje. Vlak se znovu řítí po kolejích, jako by ho mašinfíra nechal na pospas osudu; každý den se noříme do fragmentárního veletoku obrazů a slov. V novinách, v rozhlase i v televizi, na facebooku a dalších sociálních sítích nahodile vyzobáváme v nekončícím a stále se proměňujícím proudu hlavních stránek zprávy, komentáře a názory maximálně zjednodušené, které si navíc protiřečí; orientovat se v té změti je stále obtížnější. Na dlouhé čtení a promýšlení není čas, valí se na nás další a další titulky, často stačíme reagovat jenom na ně. Sem tam utrousíme větu, zdvihneme nebo sklopíme virtuální palec. Nediskutuje se, názory se pouze potvrzují nebo zatracují, a mnozí, kteří dokážou k diskusi přispět, to právě proto vzdávají, snaží se vymotat z mediálních pavučin a vracejí se debatovat s malými skupinami skutečných lidí. Duch doby, ještě nedávno žehnající multikulturní představě o celistvém světě, opět tápe a hledá směr. Očekávaně neočekávaný příliv afrických i asijských migrantů zvířil kal a ten se hned tak neusadí. Pomalu si zvykáme; přání, sny a touhy jsou nadále vydávány za skutečnost, neurčité úvahy za jednoznačná rozhodnutí, lež se objímá s pravdou. Zvolte téma a už se to pere, i když zatím většinou jenom slovy. Co ovšem instinktivně vnímáme, je ideový a hodnotový chaos (což na druhé straně konečně nutí k zamyšlení, za co a zda vůbec jsme ochotni pokládat oběti) a s ním související nejistota našich politických vůdců. Vzbuzuje to strach, strach umrtvuje rozum, spánek rozumu plodí goyovské příšery, vyvěrá nenávist, sprostota... A na strachu a nenávisti vždycky někdo umí i dobře vydělávat.

Není to ale nic nového, v tomto směru uklidňuje například četba starých, téměř zapomenutých autorů, a třeba právě z období romantismu, považujícího estetiku fragmentů za zásadní. Vlak možná zase vykolejí, už se to přece stalo tolikrát, byť se zabezpečovací zařízení stále vylepšují. Někdo bude mít smůlu, jiný se vyšvihne, ale stroj lidské společnosti se znovu vrátí na koleje a znovu pojede dál. Rychleji? Pomaleji? Dopředu? Dozadu? Hlavně abychom si v něm našli místo.