Oprášiv svoji chatrnou němčinu zeptal jsem se na zahrádce hospůdky v ještě nedávno opuštěném krušnohorském statku nedaleko hranic (vyspraveném nově tvárnicemi různých druhů i barev, jak Pán Bůh dal) přísedícího postaršího německého manželského páru, proč jezdí na českou stranu hor, a byl si jistý odpovědí: buď laciné pivo a levné jídlo, nebo nostalgie po rodné hroudě. Chatrné němčiny nebylo zapotřebí: pán se jen usmál a kývl hlavou směrem do Němec. Od obzoru k obzoru, v hustotě beroucí dech, točily se mamutí vrtule větrných elektráren ozdobené na vrcholu blikajícími výstražnými červenými světy. „Inferno,“ pravil a obrátil se zpátky směrem k malebnému baroknímu kostelíku v smutné, ale po čertech krásné náhorní krajině.

Počtem a různorodostí přírodních a kulturních památek UNESCO je Česká republika, v poměru k rozloze, naprostým fenoménem. Svědčí to o bohatství naší krajiny. To bohatství je tak abnormální, že se nám – dle našeho chování k ní – zdá, jako by bylo bezedné, nekonečné a neohrozitelné. Tím, že se na seznam UNESCO daná památka či krajina dostane, obdrží v povědomí globální společnosti jakýsi punc kvality. Cestujete-li kdekoli po světě, pokud se vám do cesty připlete logo MaB či prostě jen UNESCO, není pochyb o tom, že se vyplatí zastavit.

UNESCO zapsalo na svůj seznam, v době, kdy na něm bylo pouhých cca 200 dalších rezervací na celém světě, Křivoklátsko – mnohem dříve, než k jakékoli jeho ochraně přistoupilo Československo. Stejně tomu bylo i s Třeboňskem – to se dokonce navíc stalo první biosférickou rezervací chránící přírodu v drtivé většině vytvořenou člověkem; teprve poté, co jeho hodnotu ocenil svět, byla vyhlášena CHKO.

Také biosférická rezervace UNESCO Dolní Morava čeká na svou státem uznanou ochranu už několik let od chvíle, kdy byla rovněž zařazena mezi čtyři stovky (!) těch nejcennějších míst přírody na planetě.

Koho by napadlo, že už podruhé za posledních 20 let (dvacet let po změně režimu) bude UNESCO nejspíš v předstihu před státními úředníky (placenými za to, aby o svěřená území pečovali v jejich prospěch - těch území, nikoli těch úředníků) a přijme nominaci Krušných hor k zapsání na svůj prestižní seznam. A znovu půjde o unikátní průnik krajiny přírodní s krajinou poznamenanou člověkem, navržený do Seznamu světového dědictví jako „horská a montánní krajina Krušnohoří“. Historické památky pradávné důlní činnosti v horách jsou předmětem zájmu stejně jako rozsáhlá náhorní rašeliniště, na kterých doposud přežívá tetřev i teřívek (i když v tom prvním případě se dá říct spíš „dožívá“ - v počtu několika málo kusů, pravděpodobně dvou, což je ještě silný nadprůměr nad stavem uvnitř republiky).

Naprosto neopodstatněný a klamný mýtus, že Krušné hory jsou zdevastovaným pohořím, je jednou z vedlejších příčin, proč ani turistů zde nepotkáte mnoho. Opak je přitom pravdou. Zachovalost přírodního prostředí, především zmíněných rašelinišť na plochém temeni stořicet kilometrů dlouhého hřebene, nikterak nekoresponduje se zažitými zvěstmi o stále mrtvých horách postižených imisní kalamitou 70. a 80. let. „Ochránci“ Šumavy, kteří chtějí kácet stůj co stůj, aby Šumavu uchránili, by se zde mohli učit, co to je přirozená obnova lesa s ponecháním mrtvých stromů – nakolik zvýší biodiverzitu (rozmanitost a druhovou pestrost) místa... pokud jsme v horách a jde nám o přírodu, pak neexistuje rozumnější přístup, než je tento.

Se Šumavou toho mají Krušné hory společného více. Znovu jsou to rašeliniště. Ta Šumavská mají dohromady rozlohu kolem 6 400 ha. Krušnohorská jsou jim v patách – 5 800 ha. Uvědomme si, že běžné rašeliniště v českém vnitrozemí (které už v naší krajině vůbec není běžné, i když ji celá tisíciletí prakticky charakterizovalo, vlastně až do 50. let 20. stol) je velké zpravidla jen pár hektarů, nejčastěji pod pět, méně obvykle kolem dvaceti, zřídkakdy nad padesát, ojediněle do sta hektarů....

A teď bych mohl pokračovat výčtem těch nejvzácnějších lokalit, vyjmenovávat ty nejcennější botanické a zoologické druhy, popisovat dramatičnost krajiny při jejích východních srázech, rozplývat se nad zdáním panenskosti nekonečného náhorního plató a jen občas by to zadrhlo u nějaké té z Německa přelétnuvší vrtule...

Dokud se nevynalezly větrné elektrárny, lámal si člověk marně hlavu s tím, proč už Krušné hory dávno nejsou alespoň chráněnou krajinnou oblastí – prakticky nulové osídlení, žádný průmysl, jen horská příroda; žádné zájmové skupině by nestálo za to ochranu těchto hor blokovat. Není vlastně k ničemu dobrá. Jen pro tu přírodu. A bác ho! - ono nahoře fouká.

A někomu to přiválo enormní zájem nechtít Krušné hory chránit přímo pod nos. Průvan v horách nerovná se průvanu v peněžence (výrobců a prodejců vrtulí, potažmo, ne-li v první řadě, našich starostů, hejtmanů a jiných ouřadů...?).

Ano, je velmi pravděpodobné, že až se dovypracuje oficiální přihláška k zapsání Krušných hor do sítě rezervací UNESCO, bude komitétem schválena. Ale ani pak to nemusí být pro náš stát velký problém – na příkladu Drážďan vidíme, že z 'Unesca' se dá celkem snadno zase vyškrtnout. A na příkladu Německa zase víme, že zcela si zničit krajinu je také snadné. Nic, co bychom MY nedokázali.

Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.