Máte-li pocit, že vláda tlumí boj proti dezinformacím, neděste se. To neznamená, že vláda dezinformace podceňuje. Tedy ty řízené, vyráběné na zakázku jiných vlád a cílené proti Česku. Ale problém je v tom, že schází jasná definice dezinformací.

Vede-li tudíž stát plošný boj proti nim, zahrne do něj všechny složky: od cizích vlád či zdejších kolaborantů až po mašíbly (akronym pro magory, šílence a blby), užitečné idioty či jen nekonformisty.

Už proto je dobře, že plošný „boj proti dezinformacím“ slábne. Jistě, tam, kde jde o úsilí cizí mocnosti, je to úkol pro český stát. Tento boj se odehrává v rovině neveřejné – v prostředí zvláštních služeb. Ale zasáhne-li plošný „boj proti dezinformacím“ veřejnou sféru, typicky projevy v médiích či na sociálních sítích, naráží na zákony a pravidla demokracie.

Viděli jsme to loni v únoru, když po ruské invazi na Ukrajinu stát přiměl nezávislou instituci odstavit „dezinformační weby“. Šlo by to zopakovat? Mohl by takto stát postupovat i za normálnějších podmínek? Ty otázky musí zajímat politiky i veřejnost.

Vede-li stát plošný „boj proti dezinformacím“, měl by jeho předmět a cíl jasně a srozumitelně definovat. Například u drog to má snadnější. Výčet těch zakázaných obsahuje zákon či vládní vyhláška. A přece bývají „války proti drogám“ řazeny mezi ty neúspěšné. Znáte snad nějaký stát, který „válku proti drogám“ vyhrál? Těžko.

A podobně to funguje s plošným „bojem proti dezinformacím“. Před třemi lety byl za dezinformaci pokládán názor, že virus SARS-CoV-2 unikl z čínské laboratoře. Teď je to jedna z běžně přijímaných variant. Máme ji stále dávat cejch dezinformace?

Kdysi to šlo ukázat na desateru. Proč nezakazuje lež, ale zakazuje pomluvu (křivé nařčení, dezinformaci). Jenže kdo zná desatero. To spíš „boj proti ideodiverzním centrálám“ z komunismu. Můžete se pak divit, že pokouší-li se stát o plošný „boj proti dezinformacím“, mnohým to přijde podobné? I proto se stát musí držet pravidel a zákonů.