S třemi dětmi nezbývá městské holce mnoho času na obrovskou zanedbanou zahradu na venkově. Takže když se jednoho dne – krátce poté, co jsme se nastěhovali do občasně obývaného domu mé americké rodiny – objevil nazrzlý mladík s tím, že potřebuje práci a že už tu pracoval, volala jsem manželovi, co s ním. Volat v sedmdesátých letech z Marylandu do Afriky se muselo přes různé operátory – asi tak jako v seriálu MASH. Měla jsem štěstí, dovolala jsem se hned. David Sarver? Jo, toho znám, je to kluk ze Západní Virginie, ten je fajn, pracant, udělá, co mu řekneš, do domu ho nepouštěj. Dej mu do sklepa televizi z jedné ložnice a zaplať mu dvacku za den. Ve sklepě jsou matrace a nějaké jídlo mu dávej nebo ať si koupí u Budda. Budd byl rozšafný starý pán, jak vystřižený z obrázku od Rockwella. Byl majitelem místního krámku s univerzálním zbožím, kde prodával všechno od základních potravin, pelíšků a krmení pro zvířata až po šroubky a hadice na opravy všeho druhu.

Davida jsem tedy požádala, aby nejdřív zlikvidoval jedovatou lianu, která se tam před domem po třech letech bez zahradnické údržby znovu rozlezla. Trochu jsem tu práci začala, ale bylo to úmorné. Trvalo mu to několik dní, liana se musí likvidovat se všemi šlahouny i kořeny. Zarostla do vistérií u všech sloupů na verandě před domem. Mnoho lidí má na tuto lianu alergii, nemohou ani projít blízko ní, a i David si na tu práci bral tlusté rukavice. Potom dostal za úkol úpravu několika záhonů a samozřejmě sečení trávy. Pracoval jako ďas. Po několika dnech jsem ho na obědy a večeře zvala do domu a jedl s námi společně. Jsem zvědavý člověk a tak jsem se ho vyptávala. David byl irského původu, ale mluvil lidovou američtinou, na niž jsem si rychle zvykla. To, co mi vyprávěl, byl život zvlčilých lidí plný bídy. Doly se tam před řadou let zavřely, práci měli jen ti, co mohli a uměli pracovat se dřevem v lese. Ale zvěře tam bylo dost a všichni měli pušky. Roznáška pošty a úřednické úkony se tam vykonávaly v doprovodu policie. Jistá sociální podpora existovala, ale byla nedostatečná. Kdo mohl, šel za prací jinam.

David byl u nás asi měsíc. S dvouletým synkem a pětiletou dcerkou se trochu skamarádil. Jednoho dne jsme si hráli na verandě před domem a na chvíli jsem zašla se synkem do domu, protože zazvonil telefon. Když jsem znovu vyšla na verandu, viděla jsem Davida, jak vede dcerku za ručičku směrem k oplocenému bazénu, za nímž byl hájek ovocných stromů a potom dost velký kus lesa až k silnici. Kam jdete? Bazén je zamčený, tam stejně nesmíte.“ zavolala jsem. Otočili se a dcerka řekla: Jdeme jenom na procházku... David se jen přiblble usmíval. Vtom mi najednou bleskla hlavou vzpomínka na jednoho Jakuba.

Dvacet let předtím jsem jako studentka jedno léto jela na brigádu na sena – dovezli nás někam k Pacovu na statek, kde pro nás byla i ubytovna. Na tom statku byla i druhá ubytovna přímo ve dvoře pro zaměstnance a byl to vlastně sociální ústav pro duševně zaostalé s pracovním programem na tom statku. Občas jsme si z nich dělali srandu, ale zas taková sranda to nebyla a celkem jsme se s nimi nijak nedružili. Jen ten Jakub pracoval vlastně s námi – on vidlemi házel hromádky sena nahoru na vůz s fukarem a my dvě holky jsme seno přistrkovaly k fukaru, který seno nasával a foukal dlouhou rourou nahoru do stodoly. Jakub se nám chtivě koukal pod sukýnky a přitom se chlípně šklebil. Kluci z naší brigádnické party se tím velice bavili a říkali, že se večer vplížili do dvora, kde byla ustájena i nějaká zvířata. Ten dvůr se po práci i s osazenstvem ústavu zamykal. Kluci tam prý viděli, jak Jakub trtká ovci nebo kozu, už nevím. Kluci měli obrovskou psinu z toho, jak se nám holkám z těch řečí obrací žaludek.

Jak sebe znám, kdyby mi ten Jakubův chlípný úškleb nebleskl hlavou jako vzpomínka o dvacet let později, asi bych byla řekla: Vraťte se brzy zpátky k obědu. Jenže ta vzpomínka na Jakuba mě přiměla místo toho říct: Nene, nikam nechoďte, musíte zůstat tady u domu. Pak už jsem té vzpomínce nepřikládala hlubší význam. Ostatně David pár dní nato zmizel a už se neukázal. Úplně jsem na něj zapomněla.

Až jednoho dne – a to už jsme o cca 6 měsíců později v Africe, kam manžela s celou rodinou poslali z USAID na 3 roky na geologický projekt – nám přišel do Dakaru podivný dopis. Byl adresovaný přímo mně osobně, adresa do Urbany byla napsána nevypsanou rukou. Tak píše mnoho Američanů, v mnoha školách je tam učí psát jen jednotlivá písmena – dneska skoro tak neuměle píši i já – po mnoha letech klování do klávesnice. Zadní strana obálky byla pokryta několika razítky, podpisy a čísly – veškerou poštu na domovskou adresu v USA nám přeposílali do Afriky. Ukázala jsem obálku manželovi, co to jako má být. Hned věděl. To ti píše David z vězení v Alabamě, otevři to. Z obálky vypadl dopis a velice hezký rámeček na fotku. Chvíli mi trvalo rozpoznat, že je umně poskládaný z měkkých balíčků cigaret, které se tenkrát tak prodávaly. Opakovaným poskládáváním různobarevných proužků z těch obalů vyráběli vězni nápadité kostičkované rámečky, taštičky na mince, přívěšky a obaly na knihy. V dopise mi David psal, že je ve vězení navždy, protože dostal 155 let, a že rád vzpomíná, jak jsem na něj byla hodná, jak u nás bylo krásně, a jak lituje toho, že si zmařil život. A jestli bych mu mohla odpovědět a do obálky vložit šek na pár dolarů, že by mi moc rád poslal další dárečky. Šek jsem mu poslala a on mi postupně poslal další rámečky a malou peněženku. Odpovídala jsem mu velmi stručně – s podezřením, že zřejmě vraždil – a pokaždé jsem se ptala, co provedl. Až po několika kajícných dopisech (celkem 5, mám je schované) mi konečně napsal, proč dostal takový trest. Znásilnil obě dcerky (5, 7) své přítelkyně – za každou z nich dostal 75 let a 5 let k tomu za nějakou krádež. Zvlášť závažné zločiny se tam recidivistům sčítají. Nato jsem mu už nikdy neodepsala.

Sama nevím, jestli bych mu byla odpověděla, kdyby byl třeba „jen“ vraždil. Dokud jsem nic konkrétního nevěděla, jsem to jaksi nedomýšlela. Nevzpomínám si, že bych se kdy byla v Davidově přítomnosti cítila nějak ohrožena, jistě bych si toho i při mé hlouposti byla všimla. Teprve ten „Jakubův“ úškleb, když vedl mou dcerku na procházku, mě varoval. Dodnes mě mrazí při pouhém pomyšlení, co se mohlo stát. A zároveň si pro sebe často připomínám, že sebemenší moment v životě může být přelomově důležitý a člověk si to neuvědomí, dokud mu to něco zcela jiného nepřipomene.

A abych tyhle dávné vzpomínky nějak zaktualizovala: nedávno se v médiích v této souvislosti rozvinula diskuse o možnosti speciálního školení soudců pro případy násilníků a sexuálních deviantů – bude to diskuse nepochybně nekonečná a kdoví, jak bude plodná. Napadá mne, jestli by nebylo užitečnější poslat tyto vyvolené na stáž třeba do Západní Virginie nebo Marylandu.