Jak asi víte, existuje Klub českých turistů (KČT), a rámci toho klubu, jak už nelze jen tak předpokládat, i tzv. Rada značení. Předsedou je Pavel Přílepek, přičemž tím úplně prvním předsedou byl kdysi Vojta Náprstek. S ním už se nedá mluvit, ale pan P řekl novináři Marku Šálkovi (*1964) v rámci jeho právě vydané knihy Turistická značka (obírá se historií čtyřiačtyřiceti tisíc kilometrů našich turistických značek, co nemají jinde na světě obdobu, ale nejen touto historií):

„Například kousek od Tábora máme křižovatku, ke které z tří stran přichází červená. Mockrát jsme přemýšleli, jak to udělat jinak, a asi by bylo možné nechat umělou inteligenci prověřit síť značení, aby se tohle nestávalo. Jenomže by nastal jiný problém. Když jeden úsek přebarvím, musel bych předělat i třeba osmdesát kilometrů navazujících tras.“

Pavel Přílepek je dneska šéf, ale neznamená to, že už nikdy značky sám nemaluje. Na stromy, na sloupy elektrického vedení, na kameny. Umí to, a umí to dokonce natolik bravurně a elegantně, že by to prý mohl dělat v obleku. Aniž by na oblek mázl či kydl.

Marek Šálek tomuto pánu všech značkařů navrhl zpola žertem, aby přidali ke stávajícím barvám ještě růžovou. To třeba kvůli onomu trojcestí. Ale taková „revoluce“ se prý čekat nedá. Čtyři barvy budou stačit. A ty čtyři je nutno obnovovat. Občas. Jen uživit se tím bohužel nedá, a to navzdory tomu, že jde o náročnější práci, než si lidé myslí.

Před malováním těch dvou bílých a prostředního barevného pruhu musíte jako dobrovolník (a nikdo jiný to nedělá) například i prořezávat větve anebo škrábat kůru (velké škrabce se říká říz). Zbavit se různých lišejníků na plochách. Odmašťovat. Atd.

Už pouhým předsedou sekce „cykloznačení“ zůstává bývalý předseda Rady Karel Markvar, který si panu Šálkovi postěžoval na některé problémy, co se nám mohou zdát i marginální. Cituji: „Kvůli starým stromům, které by se prý mohly zřítit, nám zavřeli trasu kolem Boubínského pralesa.“ Marek Šálek: „Předpokládám, že lidi tam stejně chodí.“ „No, právě. Načerno. Ocitají se tak v ještě nebezpečnějších místech, než vedly ty naše trasy. Marně jsme nabízeli, že tam dáme ceduli na vlastní nebezpečí. Marně. A tvrdím, že je-li vyznačena trasa, tak půjde 95% turistů ve stopě, aniž ničí ostatní prostor.“

Marek Šálek svou knihu napsal, ale původně, tj. v mládí, značené cesty dost ignoroval. Ještě pamatuje Šumavu s ostnatými dráty a s tankovým zátarasy: skoro nikam se nesmělo. Jinde se s kamarády prostě jen vyhýbal „mastňákům“ a bral značky jako kolorit, jen co jakousi zaprášenou dekoraci. Raději hledal své cesty. Dobře to zní, že. A to ho bavilo. Ale… Posléze značky dokonce odprosil. A líbí se mu dnes, že značení nenechá nikoho ve štychu. Je-li dobré.

A trasa, co vypadá na mapě ještě normálně, někdy končí v roští anebo v oploceném areálu. Se značkami se nezapíchnete do ničeho podobného. S vírou v modrou, zelenou, červenou a žlutou barvu nedostanete peška. Marek Šálek udělal součástí knihy vylíčení výprav, které podnikl během dvanácti měsíců, a publikaci podle nich dělí na tucet kapitol.

Prošel jak nejstarší trasy Klubu u Vltavy a Berounky (se značením se začínalo roku 1889), tak zcela nedávno vyznačený úsek přes někdejší uhelnou výsypku u Bíliny.

Během dubna a května značky sám opravoval a učili ho to u Otavy a Volyňky.

Některé ze zásad značkařů mohou i pobavit. Nikdy nemalovat (a nedávat) nic nejenom na závory, ale na cokoli patřící železničářům! - Existují i značky na samolepkách, ale barvy časem trochu blednou, nebo je značka brzy cár, který je kumšt seškrábat.

Plechové značce z hliníku se říká plechovka a nikdy ji nesmíte přitloukat na živoucí dřevo. Pravý značkař plechovky nemiluje, ale pořád lepší než samolepka. Nu, a barvy! Štětec. Stačí moment nesoustředěnosti při natírání a barva vám začne stékat. A když to nenapravíte (jste flink), vznikne značka, které se říká UBREČENÁ.

A mimochodem, ty úplně nové se samozřejmě dělají podle šablony. Nicméně skutečný profesionál se obejde bez ní. Zásadou většiny dobrých značkařů je i to, že nikde nemalují bez souhlasu nejblíže žijících lidí. Ale neznamená to, že u každému zazvoníte. Něco je třeba risknout.

„Volavka“ je značka několikanásobné velikosti, která se maluje například na druhé straně nekonečné louky. Když ji nenajdete a nechápete, kudy loukou jít, klidně si můžete stěžovat. Ne v lampárně, ale na „turistickeznaceni.cz“, kam lze připojoval snímky závad a souřadnice z GPS. Za rok se tam vynořuje okolo dvou set podnětů, což není vlastně tolik, když vezmete v úvahu těch 44 tisíc kilometrů.

Samostatnou kapitolou jsou spory s majiteli pozemků. Lidem pochopitelně vadí, když jim turisti zničehonic chodí okolo soukromého bazénu, ale prakticky vždycky se ukáže, že si turisté udělali vlastní zkratku a značky jsou jinde.

Docela těžké je, abyste se naučili všímat si po cestě značek v protisměru; i ty často potřebují přetřít nebo jinak upravit. A vedle čtyř barev zná značkář i pátou barvu khaki, což je ta zakrývací pro případy, kdy se strom rozrostl a z předpisového čtverečku 10 krát 10 centimetrů je najednou rozteklý obdélník. Nebo se barvou khaki rámují značky na bílých břízách.

„Útěchovka“ se říká značce na cestě delší než Rokycany a Lovosice dohromady, kde neexistují odbočky, takže se neztratíte. Nemůžete se zaběhnout. Ale jdete a jdete a najednou člověk váhá. Přece jen… Po 250 metrech je proto třeba jedné útěchovky. Abyste se i bez becherovky ujistili, že jdete dobře.

Zlaté pravidlo zní: „Radši jednu značku navíc než žádnou.“ Z ryze metodického hlediska to sice absolutně neobstojí, ale… A vidíte, přesto jsou srdnatí, ostřílení značkaři, kteří šetří barvou a přeceňují turistovu přírodní inteligenci a odhad.

Netřeba ani dodávat, že se neznačkují kaple. To ne, a přece Šálek konstatuje, že zuřivost památkářů se zuřivosti výš zmíněných železničářů vyrovnat nemůže. „Objekty v majetku železnice“ jsou jednoduše stokrát tabu, a to navzdory tomu, že… „Když je přejezd uprostřed ničeho, kam jinam značku dát?“ Nevíte. Ale vlak přes tohle nejede, zatímco na dopravní značku u silnice smíte malovat značky zcela v poklidu. Silničáři nezuří. Ale značku občas odstraní a nic neřeknou. Tedy tu svou, tu dopravní značku.

Jakýsi honorář a i cesťák za malování značek je, to by u nás nebylo značkařů dvanáct set, ale jde o částky víc než skromné. Marek prošel - před šedesátkou - pěkný kousek Čech, jen když tuto knihu připravoval, a líčí i nejstarší dochovanou trasu z Berouna do Svatého Jana a okolo Bubovických vodopádů až na Karlštejn. Pak ovšem cesta po značce ještě pokračuje daleko. Má evidenční číslo 0001.

Marek Šálek: Turistická značka. V nakladatelství nastole v Brně vydal Albatros. Praha 2024. 240 stran.

Turistická značka - Marek Šálek, kolektiv | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví