V roce 1985 natočil Terry Gilliam, jinak též jediný člen skupiny Monty Python, který pocházel z USA, vynikající film Brazil. Tento film začíná scénou, ve které jakýsi úředník honí mouchu nebo mola, kterého zabije podpatkem svojí boty. Tento úder však způsobí, že ve zprávě, kterou má rozepsanou, vznikne přepis, bohužel právě ve jméně osoby, které se má zpráva týkat. Přepadové komando pak zatkne jinou osobu, která při výslechu obsahujícím I fyzické mučení zemře. Dále ve filmu pak vyslýchající pronese: “Není mojí chybou, že se srdeční vada pana Buttla neobjevila ve svazku pana Tuttla.”

Česká státní správa - či přesněji některé její složky - se tomuto stavu pomalu, ale jistě blíží. Fyzické mučení ještě nemáme - zatím jsme někde u několikadenního domácího vězení a administrativní likvidace podnikání -, ale pokud jde o míru absurdity, v ničem si nezadá už dnes.

Moje nejčerstvější zkušenost se týká krajské hygienické stanice. Ve čtvrtek jeden telefonát (jedno dítě s pozitivním PCR testem) s jedním výsledkem, v pátek druhý telefonát (druhé dítě) se zcela opačným výsledkem. Rozpor se týkal otázky, zda jako nedávní prodělanci máme či nemáme nastoupit do karantény. Pikantní na tom je, že právě tuto otázku explicitně ošetřuje změna platná od pondělí (nejbližší pracovní den), a to ve prospěch negativního závěru.

Jeden by řekl, že tím je jasně zodpovězena otázka případné nebezpečnosti porušení karantény pro společnost (podmínka materiální), přes splnění formálních znaků činu. Jistě není chybou dané úřednice, že toto evidentní pravidlo nebylo do opatření vneseno hned, ani že je změna platná až od dalšího pracovního dne. Snad jen stojí za upozornění, že kromě segregace neočkovaných se nám tu na přechodnou dobu objevuje segregace na základě data testu či data komunikace s úřednicí (nepodařilo se mi pochopit, které datum je směrodatné).

Samo o sobě je to samozřejmě prkotina. Brzy však může být mnohem hůř. Návrh novely pandemického zákona obsahuje perličky, jako je například možnost nařízení karantény a izolace přes SMS (např. zde), kdy už se s vámi nikdo ani bavit nebude, natož aby vám něco zdůvodnil. I kdyby se jednalo jen o nechtěné omyly typu Tuttle-Buttle, bude se jednat o další krůček směrem, kterým se snad opravdu ubírat nechceme.

Na české verzi wikipedie se u hesla segregace nedávno objevil nový příklad: “Zdravotnická segregace - rozdělování lidí na základě podstoupení lékařského zákroku, např. očkování.” Samotný pojem je pak definován jako “oddělení, vyloučení ze stáda”. To je vysvětlení spíše etymologické. Asi důležitější je pojmout její příčiny a dopady. Dovolím si proto nabídnout definici “posuzování a následné vyčleňování či vylučování jedinců či skupiny lidí na základě jejich (často vnějších) charakteristik, nikoliv na základě jejich skutků, resp. dopadu těchto skutků (viz již dříve zmíněná materiální podmínka)”. Velmi často se jedná o charakteristiky, které dotyční ovlivnit nemohou, nebo jen obtížně (barva kůže, mateřská řeč, kulturní pozadí), ale i v případech, kdy mají dotyční charakteristiku plně pod vlastní kontrolou (politický názor, styl oblečení či účesu, značka mobilu), je sociální vyloučení či jiné druhy perzekucí velice neadekvátní reakcí.

Zdravotnická segregace se z definice trochu vymyká - v tomto případě se nejedná až tolik o charakteristiku a rozhodnutí nepodstoupit zákrok mívá i měřitelné dopady (u neochoty očkovat se proti covid-19 mRNA vakcínami jsem se pokusil odhadnout zde), avšak i v tomto případě je vyloučení často značně neadekvátní reakcí neodpovídající rizikům vyplývajících z možných dopadů (zde). U jiných nakažení (AIDS, hepatitida, tetanus) však už o adekvátní reakci jít může. Vše tedy záleží na míře rizika a závažnosti možných dopadů.

Segregace má však ve skutečnosti původ mnohem více v posuzovateli než v posuzovaném. Často se jedná o následný jev k jinému jevu, pro který Sigmund Freud používal termín projekce, což znamená připisování vlastních (často negativních) charakteristik někomu jinému. I proto vedla často segregace k těm nejodpornějším činům v lidské historii, jako byly např. pogromy či holocaust. Kdyby kvůli ničemu jinému, pak už jen kvůli této historické zkušenosti bychom měli proti segregaci bojovat bez ohledu na to, jestli se týká rasismu nebo neochoty si nechat vpíchnout vakcínu s velice omezenou účinností a neznámými vedlejšími účinky.

A je evidentní, že jakákoliv anonymizace (nemožnost dohledat osobu zodpovědnou za rozhodnutí), odosobnění kontaktu či zglajchšaltování rozhodování (neochota přihlížet ke specifikům jednotlivých situací) vytvoří podmínky pro posilování segregačních trendů. Po zkušenosti z posledních dvou let vnímám toto riziko jako násobně větší než možnost objevení “nové mutace vyžadující razantní řešení”. Je-li potřeba novelizovat pandemický zákon, měla by novela mít tato rizika za cíl jako první.