19.3.2024 | Svátek má Josef


CO KDYBY: Kdyby Padrino byl v Hrzánu

21.3.2023

Nedá mi to, musím připomenout slavnou scénu z románu Victora Huga Devadesát tři. Nedbalý dělostřelec špatně uváže námořní dělo a s nasazením života utržený nástroj zkázy zkrotí. Velící důstojník markýz Lantenac odmění námořníka za statečnost řádem svatého Ludvíka, načež ho nechá zastřelit za nedbalost. Podobně se zachoval prezident Petr Pavel, když podepsal novelu zákona o valorizaci penzí, načež ji požene na přezkum před Ústavní soud, pokud to neudělá Babišovo ANO, jakože to udělá.

Vracím se k události po více než týdnu a to svědčí o mém sklonu k romantice, jinak bych Hugův román tolik nemiloval. Ale nebyla to jediná literární reminiscence. Vzpomínal jsem i na Kmotra od Maria Puzza. Na tom není nic divného, reminiscence na tuto knihu mi tanou na mysli velmi často, když přemýšlím o politice a přemýšlím o ní denně. Určujícím motivem není v ní vražda, jak by se dalo čekat. Je to ragionare, vyjednávat. Představuji si, jak by to vypadalo, kdybychom si zvolili s náskokem jednoho milionu hlasů prezidentem republiky Vito Corleona. Hned poté, co se stal capo di tutti capi, napochodují k němu Karel Havlíček a Alena Schillerová. Vyjednávací situace je vcelku jasná. Ti dva od padrina něco chtějí. Ale i padrino má svůj zájem, aby se famiglie přestaly vraždit a mohlo se dál obchodovat ve prospěch všem. Je to zájem společný, aby se finance nezhroutily, aby vše fungovalo a hlavně, aby nenastala katastrofa dopadající na všechny. Jak by se Vito Corleona zachoval v Hrzánském paláci?

„Pošlu na Fialův zákon Luca Brasiho a novela zmizí v bažině. Vy se za to spojíte s famiglií Dona Fialy a už nebudete zaléhat v parlamentu na matrace a společně nastavíte pravidla, aby vše mohlo fungovat. Slíbíte mi to na tomto místě, a pokud slib nesplníte, nenajdete útočiště ani v poslední chýši pasáků ovcí na celé Sicílii, kde by vás moje vendetta nezastihla.‟

Karel Havlíček s Alenou Schillerovou by pak políbili Corleonovi prsten a odjeli by za Donem Fialou, aby vypili kalíček grappy na spolupráci.

Petr Pavel je ale generál, nikoli padrino. Nevyužil situace, kdy oni něco potřebovali od něho a bylo o čem ragionare. Přitom je jasné, že se veřejné finance řítí do zkázy a že to ohrožuje všechny famiglie. Což o to, ty famiglie… Ty si nějak poradí, poradily by si, i kdyby přiletěli Marťani. Jde o rodiny, o vaši stejně jako o moji. Bez dohody se finance zachránit nedají. Petr Pavel sice slíbil, že na to bude tlačit, ale tu ideální příležitost propásl a vypomohl si gestem hodným romantického románu z devatenáctého století. Teď zbývá jen naděje, že k rozumu přijdou famiglie, že pochopí shodnost zájmu vyhnout se katastrofě. To ovšem předpokládá aspoň základní schopnost uvažovat v časovém rámci, přesahujícím volební období. Bohužel, to spíše uvidíme na nebi prase s křídly.