CÍRKEVNÍ RESTITUCE: Mýty a fakta
Málokteré téma za posledních 20 let vyvolalo tolik diskusí a vášní jako vládní návrh zákona o církevních restitucích. V principu není divu, neboť se jedná o plánovaný přesun majetku vskutku velkého rozsahu. Je zcela legitimní diskutovat o parametrech tohoto kroku za účelem dosažení co možná nejlepšího řešení. V každém případě však platí, že ideální řešení v nekonečnu nemusí být nutně lepší než méně dokonalé řešení v dohledné době. Věcnou diskusi zbytečně omezují a brzdí ochlokratické výkřiky, které popírají základní fakta a využívají mnoha zakořeněných mýtů. Jelikož bych se skutečně rád dočkal věcné diskuse o parametrech návrhu, jako je například odůvodnění výše stanovené finanční náhrady (byť ani návrh, o kterém se uvažovalo za bývalého ministra ČSSD Dostála, se svými cca 100 miliardami příliš nelišil) nebo vztah církevních restitucí ke všem ostatním druhům restitucí (například srovnání se zemědělci či emigranty), pokusím se nyní popsat a vyvrátit některé z mýtů, které proces církevních restitucí provázejí. Možná to nebude zcela dokonalé, ale nedělat nic umí každý.
Mýtus č.1 - Zákon prolamuje datum 25. února 1948 tím, že chce rušit převody podložené pozemkovou reformou z roku 1947.
Fakta - Pozemková reforma 1947 (správně "Revise první pozemkové reformy") byla založena zákonem č. 142/1947 z 11. července 1947, a to ZA NÁHRADU - její uplatňování vůči církvím probíhalo různě - částečně už před 25. únorem 1948 podle výše uvedeného zákona, a to jak za náhradu, tak i v mnoha případech BEZ NÁHRADY. Korunu tomuto procesu ovšem nasadil až zákon č. 46/1948 ze dne 21. března 1948, na základě kterého byl církvím majetek sloužící k jejímu samofinancování zabaven s tím, že "náhrada bude stanovena později". K tomu ovšem nikdy nedošlo. V každém případě aktuální vládní návrh zákona o církevních restitucích výslovně uvádí hned ve svém § 1, že předmětem úpravy tohoto zákona jsou pouze majetkové křivdy z období počínající 25. únorem 1948 a končící 1. lednem 1990. Pokud tedy bylo některé církvi cokoli zabaveno již 24. února 1948, a třeba i bez náhrady, má smůlu (tedy alespoň podle tohoto zákona).
Mýtus č. 2 - Církve tímto zákonem získají daleko více majetku než ho k 25.2.1948 skutečně vlastnily.
Fakta - Církve přímo tímto zákonem nezískají ŽÁDNÝ majetek. Tento zákon pouze vytvoří legislativní rámec pro to, aby jednotlivé církevní soukromé i veřejné osoby mohly požádat o vrácení konkrétního zabaveného majetku (fary, pole, lesa...). Přitom musí doložit jeho vlastnictví k 25.2.1948 a také doklad o tom, že jim byl po tomto datu zabaven bez náhrady. V případě nejasností rozhodne soud. Pokud by nebylo tohoto zákona, musel by soud rozhodovat v každém jednotlivém případě, což by bylo pro stát velmi drahé. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že oprávněné nároky církevních subjektů budou soudy uznávat.
Mýtus č. 3 - Stát vytáhne 134 miliard z kapes důchodců a maminek na mateřské dovolené a dá je najednou církvím (v měšci podle plakátu ČSSD).
Fakta - Stát zbaví každého důchodce a každou maminku na mateřské dovolené jejich teoretického vlastnického práva k jedné cihle z každé fary v republice (a k jedné větvi z lesa patřícího kdysi církvím) a toto teoretické vlastnické právo převede na osoby, jimž tento majetek kdysi patřil a které v těch budovách dnes obvykle sídlí. To, co už vrátit nelze, bude spláceno 30 let ve výši cca 1,9 miliard ročně. Důchodci se o svých dnešních 340 miliard vyplácených jim ročně rozhodně kvůli církevním restitucím obávat nemusejí - vždyť jim po zásluze patří a nikdo je nezpochybňuje. Jak již bylo naznačeno v úvodu, můžeme donekonečna diskutovat o oprávněnosti stanovení dané výše finančních náhrad, nicméně ono nekonečno se nám již za těch marně uplynulých 20 let značně přiblížilo.
Mýtus č. 4 - Stát na tom majetku teď vydělává a tím, že se ho zbaví, výrazně zchudne.
Fakta - Stát nyní jako vlastník je povinen investovat do údržby často památkově chráněných objektů a vyplácet platy duchovním. Mnoho pozemků je zablokovaných již od roku 1991 a nelze na nich vydělávat jinak než v rámci péče řádného hospodáře - nelze tam tedy stavět, investovat, měnit status pozemků apod. Mnoho budov chátrá. Tyto investice stát díky církevním restitucím ušetří. Také je již v principu nespravedlivé vydělávat na majetku, který byl bez náhrady odcizen.
Mýtus č. 5 - Církev se stejně jenom třese na to, jak všechny ty lukrativní pozemky a nemovitosti prodá a zbohatne.
Fakta - Když vám vrátí barák na spadnutí a postupně zastaví výplatu, tak nebudete mít často jinou možnost než danou nemovitost prodat, abyste vůbec přežili. Proč by to u církví mělo být jiné? Kromě toho - není to tak trochu příležitost rozhýbat po dlouhé době realitní a stavební trh, zvýšit tím zaměstnanost a napomoci růstu HDP?
Mýtus č. 6 - Církev se k majetku dostávala často nekalým způsobem - například upálila ve středověku v našich zemích mnoho lidí na hranici v čarodějnických procesech a tím získala jejich majetek.
Fakta - čarodějnické procesy u nás postihly především regiony s německým obyvatelstvem - Jesenicko a Šumpersko, kde bylo upáleno v 17. století asi sto lidí (zdroj zde) - mezi jinými například i katolický kněz. Církev v té době prakticky splývala se státem a její majetek byl totéž co majetek státu - není tak jednoduché aplikovat tehdejší faktický a právní stav na dnešní poměry. Majetek, který byl osobám v čarodějnických procesech zabaven, byl dnešními slovy řečeno "zestátněn". Pokud bychom přijali tezi o tom, že církve (respektive na tomto území téměř výhradně jen církev římsko-katolická) se ke svému majetku dostala ve středověku nepoctivým způsobem, a nemá tedy nárok na jeho navrácení, pak se stejná teze týká i státu jako takového. Vždyť národem velebení Přemyslovci také nechali vyvraždit Slavníkovce a těžko dnes budeme tímto způsobené křivdy napravovat.
Mýtus č. 7 - Majetek církvím nikdy nepatřil a měly ho pouze ve správě, a to již od doby Josefa II.
Fakta - Je obtížné aplikovat dnešní pojmy a parametry na právní poměry před dobou vlády Josefa II., kdy začal jakž takž vznikat současný právní systém. Do té doby církev do značné míry splývala se státem a nejvyšší instanci všech majetkových vztahů v zemi představoval panovník. Dnes bychom církevní vlastnictví, které se začalo výrazněji vlastnicky (tedy po právní stránce) profilovat až v polovině 19. století, asi nejlépe podřadili do kategorie "veřejnoprávní". Tuto kategorii však zrušila tzv. "střední novela občanského zákoníku" 141/1950 Sb. pro její údajně vágní vymezení. Některé dosavadní veřejnoprávní korporace tak byly postátněny a jiné ponechány v soukromém vlastnictví. Do stejné - tedy veřejnoprávní - kategorie patřil například i majetek sportovních klubů a organizací - tedy byl původně v jejich užívání a po roce 1990 jim byl převeden do vlastnictví.
Mýtus č. 8 - Tím, že vláda vydá majetek církvím, jej vlastně daruje pod svrchovanost cizích vlád,
Fakta - Církve (s některými výjimkami jako například Církev československá husitská) jsou skutečně často subjekty s mezinárodním prvkem. Stejně jako koncerny Volkswagen (vlastník Škoda Auto a.s.), Hyundai (vlastník rozsáhlého majetku v Nošovicích), TPCA (v Kolíně), Panasonic (Hranice n.M.) a mnoho dalších. Pochybuji také, že by někdy církve odvezly vrácenou půdu a nemovitosti za hranice ČR. Dohodu o respektování svrchovanosti vlády ČSR nad celým státním územím ze strany Vatikánu už uzavřela prvorepubliková vláda tímto dokumentem a na tomto principu se předmětným zákonem o církevních restitucích nic nemění.
Závěrem chci říci, že pokud bude někdo zaslepeně a (obvykle) v anonymním davu křičet "Ani korunu černoprdelníkům!", pak jej samozřejmě výše uvedená argumentace nepřesvědčí. To však v žádném případě není jejím cílem, neboť uvedený výkřik postrádá jakýkoli prvek racionality. Cílem tohoto článku je napomoci oprostit celospolečenskou diskusi o nejčastější mýty a pokusit se posunout ji k věcné a legitimní debatě o parametrech navrhovaného řešení.
Poznámka: Zdůrazňuji, že tento článek neřeší, zda je stanovená finanční náhrada vypočtena správně, ani to, zda tímto zákonen nedojde ke zvýhodnění jednoho restituenta před jiným. To je na samostatný článek.