Tuhle se rozpovídá teta z Horní Falce, vypráví starou příhodu. Znám ji nazpaměť. Jenže tentokrát opravdu žasnu. Tento aspekt je mi ještě neznámý.

Tak jsme chodívaly napřed vždycky spolu, s tvojí mámou, nenápadně, až do blízkosti brněnské hlavní pošty, vypráví teta. Tvá máma přinesla vždycky ty dva balíky, jeden jsem vzala já, jeden ona. Poblíž pošty jsme se rozdělily a trochu nenápadně, rozhlédly po okolí. Napřed šla tvá máma, když se zrovna nikdo nekoukal, hodila balík do otevřené přepážky pro balíky a rychle odešla. Jako druhá jsem šla já, udělala totéž. Od pošty jsme odcházely velmi rychle, sešly jsme se až zase o kousek dál a šly domů. O týden později se tento výstup opakoval.

------

Proč to, bude se někdo ptát. I já jsem si doposud neuvědomila, že v době okupace nebylo možné, jednoduše jít na poštu a podat balík na adresu nějakého pána v jakémsi německém městě jménem Bergen-Belsen. Vše začalo tím, že jednoho dne neznámý a cizí člověk z onoho města poslal otci dopis, ve kterém píše, že se náhodou setkal s dvěma ženami z Brna, Jedna se jmenuje Hana a nechá pozdravovat.

Rodiče okamžitě pochopili.

-------------

Brněnští Židé museli opustit své příbytky, zprvu byli koncentrováni v brněnském ghettu, nacházelo se na Bratislavské ulici. Dostalo se jim něco místa k bydlení, své věci si mohli vzít částečně ještě sebou, ještě se mohli pohybovat volně na území města.

Otec rodiny a manžel paní Hany, o které se zmiňuji, byl český Němec, přesvědčený Čechoslovák, angažovaný brněnský sociální demokrat, spolu-pracovník a publicista protihenleinovské redakce Socialistické Akce, tajemník jedné z největších brněnských odborových organizací, snad prý byl i v rámci pomocné sítě kolem Wenzla Jaksche již zařazen do emigračních plánů: měli se všichni setkat v Londýně. Mimo to nejlepší kámoš mého otce.

Rozhodl se pozdě. Byl zatčen a odvlečen do Mauthausenu, za několik týdnů přišla zpráva, že zemřel. Jak? No na srdeční slabost přece, co jiného.

Z brněnského ghetta byla paní Hana s dcerkou odtransportovány do Terezína. Po nějakém čase byly odveleny do Osvětimi. Již jako šestiletá dívka jsem trnula hrůzou, při vyprávění o selekci na rampě Osvětimi, kde paní Hana na otázku šarží po stáří pravdivě odpověděla, že je jí 42 let. Nalevo, zahoukl SS man. Jí následující dcerka odpověděla na stejnou otázku, je jí právě dvaadvacet. Na pravo, byla dívka zařazena. Matky se dotkl podivný strach, hrůza, skoro panika. Pozoruje, že lidé nad čtyřicet jsou řazeni jinam než lidé pod čtyřiceti. Nechce být od dcerky oddělena, něco ji varuje před velkým nebezpečím. Rozhodne se k zoufalému činu. Podaří se jí zařadit do selekční fronty ještě jednou. Stejný SS man, stejná otázka, Wie alt bist du.

Tentokrát odpovídá paní Hana jinak. Je mi osmatřicet. Ty jsi tu už byla, řádí šarže. Nebyla, ale mám zde někde sestru, lže Hana zachrání jí to život, Budiž, napravo. Matka s dcerou si padnou na rampě v Osvětimi do náruče. Ti nad čtyřicet jdou okamžitě do plynu.

Vyprávění jde dále, o plynových komorách, o hlubokém vzdychu když lidé, napěchováni do koupelen realizovali, že pro tentokrát ze sprch opravdu prýští teplá voda a ne cyklon B , o hladu a bídě, o různých a hrůzných osobních zážitcích. Není to poslední stanice, Auschwitz-Birkenau. Někdy ve 44 roce se hledají pomocné síly do Německa, na totální nasazení. Paní Hana a její dcerka jsou odtransportovány na výpomoc při stavebních pracích v rozbombardovaném Hamburku a Hannoveru. Cíl transportu: Koncentrační tábor Bergen Belsen.

Do Bergen Belsenu dost pravidelně přicházejí ony dva balíky, kterými vyprávění začíná. Nachází se v nich něco docela jednoduchého. Chléb. Přesně dva bochníky.
Na venkově v okolí Brna se v tu dobu chléb nekupuje, nýbrž peče. Každá hospodynka svůj vlastní, jednou týdně, dva bochníky navíc, zabalít do dvou balíků, dobrodružná cesta do města na nádražní poštu.

V Bergen- Belsen se najde německý dozorce, kápo koncentračního tábora. Právě ten který poslal otci onen dopis. Svolí k dalšímu kontaktu naváže spojení s. Brnem. Zásilky jsou směrovány na soukromou adresu tohoto člověka, někdy přiloží otec i matka něco na oblečení. Je to velmi nebezpečné v tu dobu, může to stát německého dozorce život, možná i odesilatele. I tu mladší, dcerku, zpravidla bere do krytů při náletech spojenců na Hamburg, jsou příšerné a je přísně zakázáno, zajatci nemají právo na místo v krytech, tyto jsou vyhrazeny místním občanům. Zpravidla položí obsah zásilky na místo poblíž pracovního nasazení obou, tyto si věci nenápadně vezmou. Hlad je krutý, doba zlá, najdou se lidé, kteří pomohou.

Až do osvobození koncentračního tábora v Bergen Belsen spojenci v dubnu 1945. Přesně 2. června 1945, tak záznam v deníku otce, se obě ženy vrací do Brna, první cesta je vede k přátelům. Divnou situaci tam najdou, hospodyňka, která po celou dobu trpělivě pekla chléb, se tam již nenachází.

Sudetská Němka, právě před několika dny vyzvána, opustit město navždycky. Dávno před postupimskou konferencí.

----

Paní Hana zemřela na podzim 2002 v Brně ve věku požehnaných a právě dovršených 100 let. Podivnou náhodou osudu jen o několik dní později usnula navždycky, daleko od Brna, v jižním Německu hospodyňka, kdysi pekoucí chléb, její sestra v Horní Falci o desetiletí později.. Obě ve věku právě dovršených 90 let. Na psacím stolku právě započatý kondolenční dopis dceři paní Hany, do Brna, stará paní, právě za pár dní, ve stejném roce, dovrší v Brně své osmdesátiny.

Vždycky, dávno dříve, ještě v těch šťastnějších časech, se tomu smály, ženské, jsou přesně 10 let „od sebe“. Tak se říká u nás doma. V Brně.