Neustálá proměna všeho, tvořená a řízená neměnnou nadčasovou kosmickou inteligencí zvanou Tao alias Věčno, alias Tvořivo, alias Nedělitelno, tvořící existenci z neexistence, řád z chaosu. To jsou ty dva hlavní principy, které má filozofie taoismu společné s filozofií západního monoteismu – viz předchozí kapitolka.

Třetím společným principem je působení dvou kontrastních, ale vzájemně se doplňujících energií, jejichž souhra a rovnováha udržuje při životě vesmír a vše v něm. Taoismus je pojmenovává Jin a Jang a vysvětluje jejich funkce a fungování přibližně takto: Jang je expanzivní, explozivní, agresivní, asertivní, kreativní, destruktivní, žhavý, maskulinní. Jin je svírající, zmírňující, zklidňující, pečující, zchlazující, femininní.

V prvotním kosmickém tvoření jsou symbolickými kontrastními energiemi Nebe (jang) a Země (jin), téměř přesně tak, jak je nacházíme v počátečních verších Mojžíšovy knihy Genesis. Tam také tvoření života probíhá splynutím, vdechnutím, vlastně téměř sexuálně vyjádřeným oplodněním femininní Duše (jin) maskulinním Duchem (jang). Tomu odpovídá i genderová gramatika hebrejská (feminní nešama – maskulinní ruach) i latinská (anima – spiritus).

Uvědoměním jednoho aspektu reality zároveň vzniká jeho protiklad. „Když pochopíte krásu, vzniká ošklivost“, píše Lao-cu ve spisku Tao-te-ching. „Bytí upozorňuje na nebytí, snadnost dává vzniknout těžkosti, krátkost je odvozena z délky, nízké je umístěno opačně od vysokého.“

Zhruba v téže době, kdy tyto dva aspekty bytí a tvoření objevují taoisté Lao-cu a Čung-cu, zatímco Ezdrášovi písmáci sbírají prorocké texty a z nich redigují Hebrejskou Bibli (tedy okolo 5. století před naším letopočtem), komponuje Platón teorii dualismu. Ta identifikuje dva druhy reality: hmotnou a duševní (mentální, intelektuální). Do lidské bytosti se promítá jako dva životy: fyzický a psychický. Tělo a mysl. Ale protože z hlediska taoistického si nejsme jisti, který z nich má v řecké filozofii funkci jin a který jang, zde tu dualistickou podobnost s taoismem opustíme.

Místo toho se pobavíme čtvrtým aspektem podobnosti, jímž je humor.

„Čemu se nedá smát, to nemůže být Tao,“ píše opět Lao-cu, jehož spousta rádoby taoistů bere vážně a doslovně. Bez téhle často zapomínané věty se jim vskutku mohou mnohé jeho rady jevit jako myšlené vážně, téměř konfuciánsky. Na vysvětlenou a pro srovnání: Konfucianismus v přibližně téže době kázajícího mudrce jménem Kung-fu-cu alias Konfucius je totalitní a reglementární lidsko-zákonní protipól liberálního kosmo-zákonního taoismu. Chceme-li hledat podoby obou v současné Číně, naše pátrání by asi dopadlo takto: Současný čínský režim Komunistické strany je Konfucius střižený špatně přeloženým Marxem, dobře odkoukaným Stalinem a zestátněným Rockefellerem. Prvky taoismu bychom našli na Tchaj-wanu, v někdejším Hongkongu a v krutě perzekvovaném duchovním hnutí Falun-kung.

Z tohoto Lao-cuova citátu odvozené pravidlo pro taoisty by znělo takto: Taoista, který se bere vážně, není taoista. Těm, kdo o tom ještě pochybují a domnívají se, že Tao lze vyjádřit slovy, větami a poučkami, vypráví jeho kolega Čuang-cu toto:

„Tak tu teď učiním jedno sdělení. Nevím, zda zapadne do kategorie sdělení jiných lidí, nebo ne. Ale ať už do jejich kategorie zapadne, nebo ne, nepochybně zapadne do kategorie nějaké. Takže v tomto ohledu se nijak neliší od jejich vlastních sdělení. Tak se tedy pokusím učinit svoje sdělení. Je nějaký začátek. To ještě není začátek, který by byl začátkem začátku. Je nebytí. Ještě vlastně ani nezačíná být začátek nebytí. Pak je tu náhle bytí nebytí. A mezi tím bytím a nebytím nepoznám, které je bytí a které je nebytí. Teď jsem něco sdělil. Akorát nevím, zda to, co jsem sdělil, skutečně něco sděluje, nebo nesděluje.“

Tož včil mudrujte, jak se říkávalo na Moravě. A ocitujte si k tomu katolického humoristu Chestertona s tímto sdělením.

„Kvalita víry se měří tím, do jaké míry si z ní můžete dělat srandu.“

Knížky Benjamina Kurase můžete najít např. zde:

http://www.pi-shop.cz/kuras/