„Když dojdeš na kraj propasti, zastav pokrok a hoď si zpátečku.“ Praví se ve sbírce starověkých rabínských debat zvané Talmud. Takovou zpátečkou často bývá nějaký vtip, který dokáže potenciálně tragickou událost převrátit v komedii, ještě než se stačí tragedií stát. Nejúčinnější jsou vtipy namířené na ty, kdo nás k té propasti vedou nebo tlačí. Dobré téma třeba je jak to zařídit, aby tam spadli před námi a bez nás. To podle definice amerického komika a autora komedií Mela Brookse:

„Tragédie je, když se já říznu do prstu. Komedie je, když ty spadneš do otevřeného kanálu a chcípneš.“

Komedie na úkor mocných je téměř tak terapeutická, jako komedie na úkor náš vlastní. Tu druhou potřebujeme, když se nacházíme v postavení mocném vůči někomu nebo něčemu méně mocnému. Tu první, když se vůči někomu či něčemu mocnějšímu cítíme bezmocní. Proto je nejjistější praktikovat komedii pořád, bez ohledu na to, v jakém se nacházíme mocenském postavení, abychom byli stále připraveni na riziko, že se v takovém či onakém postavení kdykoli ocitnout můžeme, i bez vlastního přičinění. Vytrvalý smysl pro humor je pak přirozenou obranou proti tyranii i lékem na vlastní tyranské choutky.

xxx

Tyranie vyrůstá z pocitu sebevážnosti. Ten raší v iluzi sebedůležitosti. Ta plodí potřebu sebeobrany. Z té se rodí taktika preventivního útoku. Čím se cítíme sebedůležitější, tím snadněji jsme urazitelnější. Čím víc urazitelných kolem sebe máme, tím větší riziko preventivních útoků nám hrozí. Když počet urazitelných dozraje do kritické masy schopné urazitelnost proměnit v ideologii, může vytvořit politický systém zakazující cokoli, co by kohokoli z oněch urazitelných mohlo urazit, a trestající pachatele urážek.

Takových politických systémů je historie plná. Všechny se vyznačují absencí humoru. Většina se vyznačuje vášní pro pokrok. Do jedné z takových pokrokových fází dospíváme i my. Pokrok naší civilizace dospěl tak blízko ke kraji propasti, že už to moc déle nebude možné brát jako komedii ani s použitím sebehumornějších vtipů. Leda by byly jako ten šibeniční newyorský o pánovi, který padá z okna třicátého patra a u každého dalšího patra si říká „zatím to ujde.“

xxx

O pomalu postupující sebedestrukci Západu se píše už dvě desetiletí. Protože se pořád ještě nedokonala, ujišťují se mnozí, podobně jako onen padající newyorský pán, že se nekoná. A že ti, kdo ji sledují, jen sýčkují samými dezinformacemi, a že bude rozumnější je vymazávat, aby nás nedeprimovali. Nebo že i kdyby se přece jen konala, nežuchneme na tvrdou zem, ale přistaneme měkce do hasičské plachty, stohu slámy, nebo hluboké vody.

Hlavním problémem sledování pokrokové sebedestrukce Západu je to, že než o těch jejích pokrocích stíháte podávat zprávy, už vás stačila předehnat a přetrumfnout pokroky pokrokovějšími. Ty už vás vlastně ani moc nepřekvapí, když jste si mezitím zvykli na ty pokroky dosavadní, které se staly normálem. Připadáte si jako komik, který pečlivě vykoumal a nazkoušel všechny svoje vtipy, ale publikum ho opakovaně ztrapňuje tím, že za něho dořekne pointu dřív než on.

Komikům ostatně dozvání. Pomalu se budeme muset připravovat na brzký eurounijní zákaz humoru coby „zbraně pravicového extremismu“. To není fór ani fake-news. Tak si totiž humor definoval rešeršní institut RAN, zvaný původně „Radicalisation Action Network“, ale později přejmenovaný na Radicalisation Awareness Network. Někdo ho upozornil, že by se tou „akcí“ mohl sám jevit příliš radikálně, a že jako méně agresivní varování extrémistům postačí, že o nich nejen ví, ale i ví, co jsou zač.

Založila jej nadace Evropské unie zvaná „Internal Security Fund“, čili fond vnitřní bezpečnosti (že by už nějaký sbor na potírání „vnitřního nepřítele“?). Financuje jej Evropská komise.

V překladu ten název neznamená radikalizaci (jak by se na první pohled mohlo zdát), nýbrž naopak antiradikalizaci (jak se nám druhý pohled zjeví). Je to tedy něco jako „síť boje proti radikalizaci“.

Sdružuje okolo šesti tisíc „frontových praktikantů pracujících denně s lidmi radikalizovanými a radikalizovatelnými“. Přesněji řečeno, nepracuje ani tak „s nimi“, jako spíš „na nich“, tedy na jejich deradikalizaci, a asi ne vždy s jejich nadšeným souhlasem. Provádí na nich „prevenci a boj proti násilnému extremismu ve všech jeho formách a rehabilitaci a reintegraci násilných extrémistů“.

To může znít jako činnost dokonale bohulibá. Zvlášť když je namířena specificky proti „krajně pravicovým extrémistům“, kteří „zneužívají humoru jako své „centrální zbraně extrémistických hnutí k podvracení otevřených společností“.

xxx

Takovéto zneužívání humoru dokumentuje referát RAN ze srpna 2021. Je nazván „It´s not funny anymore“ čili „tady končí sranda“, s podtitulkem „jak pravicoví extrémisté používají humor“. Sepsali jej dva němečtí akademici s typicky německým smyslem pro humor a typicky německými jmény Maik Fielitz a Reem Ahmed.

Odhalují pravicové extrémisty vymýšlející „hravé způsoby sdělování rasistických ideologií“. Všímají si, jak tento trend nastolil „nové standardy šíření extremismu ironickým maskováním“. Dal tak vzniknout „nihilistické formě humoru namířeného proti etnickým a sexuálním menšinám“ a „podvrací liberální demokracii“. Přibližuje tím „práh násilí“. Jak se pravicoví extrémisté „sžívají s online kulturami“, mění své metody tak, že „zastírají extrémistické pozice maskou ironie.“ A přikrývají „extrémně pravicové narativy hávem vtipnosti.“ Tak se „z digitálních subkultur vynořuje nová generace násilných extrémistů bez organizačního centra.“ Používají „cynický smysl pro humor zaměřený na znecitlivění svých spotřebitelů k používání násilí.“

Studie oněch dvou německých humorologů „odhaluje extrémně pravicový ekosystém a upozorňuje na šíření různých variací humoru procházejících různými online platformami nenávistných kultur“. Vnímá jej jako „směsici dětinského rošťáctví, komunikativní ambivalence a silné dávky nihilismu propagující extrémistické ideje“. Vystopovává v něm „přeformulování předsudků a jejich zakuklení do vtipného jazyka, souhru nenávisti a zábavnosti.“

Humor, používaný v technikách přesvědčování, je „obzvlášť atraktivní pro extrémistické skupiny“, neboť „aktivuje potlačované emoce, uvolňuje inhibice, a umožňuje okamžitou a spontánní výměnu pocitů“. Ale zároveň „posiluje identifikaci s vlastní skupinou a vymezení proti vnějším skupinám“. Ještě taky „humor pomáhá přerámovat nenávistné ideologie a tím oslabuje námitky proti postojům, které by jinak byly odsouzeny širokou veřejností“. A nakonec „pomáhá zakrýt vlastní barbarství a ignorovat následky vlastní rétoriky a vlastních činů“.

Takže co humorista, to extrémně pravicový terorista. A teď si všimněme, že kromě té nenávisti, násilností a předsudků k té extrémně pravicové násilnické předsudečné sebrance tito humorologové přiřazují i takové pisálky, kteří „v boji proti liberální demokracii používají kritiku toho, čemu říkají politická korektnost“. Neboť oni „humor používají jako zbraň v odboji proti politické kultuře, která údajně omezuje svobodu projevu“.

Tak nám tento agresivně progresivní dokument prozrazuje, že má spadeno i na autory a čtenáře všeho, co by si trouflo dělat srandu z politické korektnosti, wokeismu a všech těch progresivních forem ochrany před „dezinformacemi“ a z podobného omezování svobody projevu, které má tu chucpe říkat si „politická kultura“. Deradikalizátoři mají tedy spadeno konkrétně i na mě a já to beru osobně a paranoicky.

xxx

Sledujeme zde útok na humoristy obecně a na humor jako takový, protože radikálním úkolem a radikální povinností humoru je utahovat si radikálně ze všeho, co se bere vážně, zvlášť když se to snaží druhé uvážňovat a deradikalizovat. Brzy tedy bude každý vtípek namířený na vládnoucí kliky zpokrokovělých západních demokracií (donedávna klasifikován jako legitimní satira) moci být analyzován jako zárodek násilného zločinu nenávisti. Pracuje na tom šest tisíc „frontových praktikantů“. S tímto zadáním:

„Vyvinout a podpořit více zdrojů zaměřených na chápání čilé online kultury, jakou pravicoví aktivisté zneužívají. Zlepšit vzdělání v memech, kódech a symbolech online, aby vypadaly autenticky při angažování s mládeží. Budovat efektivní partnerství s technologickým sektorem a badateli na rozvoj znalostí o novém vývoji.“

Na první poslech to zní jako geniální nápad, jak z EU vymámit peníze. Jenže jakmile někdo od EU peníze dostane, musí za ně vykazovat činnost, na něž je dostal. Tou podle výše popsaného zadání bude sledování, udávání, cenzura a perzekuce humoru a humoristů.

xxx

Jak praví jedno moravské přísloví, „byla by to sranda, kdyby to nebyl průser“. My jsme totiž z dějin poučeni, že ztráta humoru je jedním z pramenů totalitního myšlení, které může postihnout kohokoli kdykoli kdekoli. Rodí se pokaždé, když bereme sami sebe a svůj zaručeně správný výklad reality tak vážně, že kvůli němu dokážeme obětovat stará přátelství, nezískat nové poznatky a přijímat nadvládu nudníků.

Nudnící jsou lidé, kteří raději mají pravdu než srandu. Jak nedávno pravil Joe Biden, „my Demokraté dáváme přednost pravdě před fakty“. Nudníci taky rádi vládnou a ovládají, žádají si úctu a snaží se vás obrátit na svou pravdu. Když se jim to nedaří, odříznou vás od slušné společnosti a zdrojů obživy a vymažou vás z veřejného povědomí, až po vás pes neštěkne. Nemají-li k tomu moc, aspoň vás vyřadí se svého adresáře.

V nebezpečí stát se nudníkem se může ocitnout každý, kdo se do hry o úctu, pravdu a moc nechá vtáhnout.

xxx

Odboj proti nudnictví je životně důležitou a téměř výlučnou součástí západní civilizace od té doby, co Aristofanes vymyslel komedii. Vrcholy komediálního umění vytvořila anglofonní kultura, od Chaucera a Shakespearea přes Charlie Chaplina a Laurela a Hardyho po pana Beana a Monty Pythona. Nebýt anglofonního světa, veškerá sranda na této planetě mohla skončit v roce 1940.

Jenže sranda je dnes ohrožena i v té anglosféře, když i londýnská univerzita si jako podmínku angažmá komiků klade, a žádá to od nich stvrzeno vlastnoručním podpisem, že jejich humor nebude obsahovat žádný „rasismus, sexismus, classismus, ageismus, homofobii, xenofobii, islamofobii, anti-religion nebo anti-ateismus.“

Za takovýchto podmínek je humor nepraktikovatelný, upozornil Montypythonec John Cleese a přestal se jím živit.

Jeho kolega Dave Chappelle, současný tahák Netflixu, obecně vnímaný jako nejlepší americký komik, držitel přehršle cen od Emmy pro Grammy, ještě chvíli zkoušel utahovat si ze všech a všeho. A procházelo mu to - snad díky černé pleti nemohl být snadno viněn z rasismu. Homofobii, transfobii a queerofobii mu už ale přišít uměli a od podzimu 2021 je označován za transfoba, jehož vtípky podněcují násilí na trangenderistech.

I z toho si ještě dokázal udělat srandu, když se v jednom vystoupení klasifikoval jako TERF. To je nadávka, kterou transgenderisté poprvé použili na spisovatelku Rowlingovou, zkratka znamenající „transgenderisty vylučující radikální feministka“.

A pak jednoho veselého večera na jaře roku 2022 na vystoupení v Hollywoodu dostal nafackováno od jednoho uraženého diváka. Vyvázl sice bez zranění, protože mu to hned oplatil a přenechal ho svižnému zákroku ochranky, která uražence-násilníka vyvedla za pokračujícího fackování. Od té doby se tu a tam ruší jeho představení kvůli protestním demonstracím před divadlem.

Další černý komik Steve Harvey si postěžoval, že „politická korektnost zabila komedii“ a oznámil, že nemůže inscenovat další komediální akt, aniž by to ukončilo jeho kariéru. Protože „každý fór dnes uráží něčí city“. „Jsme až po uši v kultu likvidace,“ postěžovat si v inerview. „Nikdo už nesmí říkat nic.“

Na dalšího slavného amerického komika Billa Murrayho v tutéž dobu přišla stížnost na údajný rasismus a transfobii a jeho představení se také rušila. „Co bylo kdysi sranda, je dnes urážka,“ posteskl si nostalgicky v jednom televizním interview.

I Ricky Gervais prozradil, že BBBC už mu tu a tam proškrtává některé jeho fóry v komedii „The Office“.

xxx

My si k tomu můžeme dodat, že bez humoru západní civilizace přestane být západní civilizací. A my Středoevropané obzvlášť toho té chřadnoucí západní civilizaci hodně dlužíme. Chceme v ní zůstat a hlavně - chceme, aby ona zůstala v nás. Prostě proto, že všechny ostatní nabídky jsou mnohonásobně horší. Churavějící demokracie je pořád lepší než ta nejzdravější diktatura.

Proto by se slušelo jí podat záchranné lano. Tím lanem může být nedávný objev Montypthonce Michaela Palina vyjádřený těmito slovy: „Češi jsou nejsrandovnější národ, který znám.“

Možná bychom to měli přijmout jako výzvu k humorem vyzbrojenému odboji a reconquistě civilizace z područí nudníků a jejímu návratu do náruče komiků, šašků a srandistů, schopných odhalovat a zesměšňovat nudníky, než se dostanou k moci.

Protože jestli dnes necháme někoho srandu zakazovat, zítra nás za ni někdo bude moct zabíjet jako srandisty z Charlieho Hebdo.

Převzato z magazínu Playboy

Knížky Benjamina Kurase můžete najít např. zde:
http://www.pi-shop.cz/kuras/